Zase se to vrací. Chvilku si myslíte, že jste z toho venku a čím víc zapomínáte, tím víc to pak bolí, když vás to opět doběhne.
Znovu se mi začínají zdát sny. Sny o Tobě. Chvilku jsem šťastná, že Tě uvidím a potom.. Potom si začnu uvědomovat, že mě vlastně vidět nechceš... Že jsi se změnil a že na mě rychle zapomínáš. Začínám být ve stresu a Ty mě ignoruješ. Pak se probudím a uvědomím si, že je to další sen z mnoha, co se mi zdají. Zajímavé je, že všechny čerpají z toho samého. Z toho, co mě bolí.. ničí.. užírá.
Víš.. Já nevím jak Ti to mám jinak říct. Bojím se Ti dát vědět. Bojím se, že to pak bude ještě horší. Bojím se zjistit, že jsi už opravdu zapomněl. Nechci, ať mi znova nadáváš. A možná ani nechci vidět, co se to s Tebou stalo. Troufám si povědět, že jsi mi už ublížil o dost více. Dokážeš si jen tak někoho dalšího najít, ale já... I když má zájem jeden super milý kluk, tak... necítím to, co jsem vždy tolik cítila k Tobě. Strašně mi to vše moc chybí a i Ty mi chybíš. Nic z toho však nechci zpět. Už bych nemohla.. nedokázala bych to.. ale stejně.. Od té doby, co jsi odešel, odešla velká část mě.. Taky jsem se změnila. Lidi se mění pouze k horšímu, to je pravda, kterou vím ze své vlastní zkušenosti. Je mi to tolik líto. A i přes to všechno Tě mám tolik ráda. Zažila jsem díky Tobě tak krásné chvíle, které nechci zapomenout. Děkuji Ti, že jsi tu pro mě byl. Nikdy na tebe nezapomenu..
Další člověk, kterému chci strašně moc poděkovat je jeden kamarád. Znám jej pouze virtuálně, ale.. Hodně mi pomohl a pomáhá. Díky němu se snažím nebýt tak pitomý člověk, jako spousta lidí mého věku. Je to slušný člověk a toho si v dnešní době vážím. Má své názory a neřídí se podle ostatních, což je taky dost vzácné. Jsem za něj ráda a to opravdu moc.
Škola. Kdykoliv slyšíte toto slovo, tak si hned řeknete "Benzín, škola, zápalky, radujem se všeci z dálky". Neříkám, že u mě to bylo jinak, ale chtěla jsem posbírat nějaké ty vědomosti alespoň tam. V poslední době se však z nějakého důvodu u mě začíná oběvovat dokonce nechuť. Je to úplně jiné než dřív. Teď k té škole mám opravdu veliký odpor. Nedokáži se ani pořádně soustředit.
Zdá se mi to a nebo se začínají všichni vzdalovat. Můj okruh přátel se zdá býti narušen. Ve škole se začala jedna kámoška (spolusedící) bavit více s jednou holkou a jinak... Nemám tam nějaké velké přátele, až ne takovou jednu trochu šáhlou holku. Nejlepší kamarádka se začíná hodně bavit s lidma na internetu a jednou spolužačkou. Já jí to přeju, ale přecejen mě to tak nějak mrzí. A to ještě ke všemu, když jí ta jedna virtuální kámoška pořád slepě něco vyčítá. Přijde mi to od ní dost blbé a mohla by se vzpamatovat. Nakonec je tu poslední dost dobrá kamarádka a stou si nepíši. Ani jí v poslední době nevídám a to pro to, že musí kvůli zlomené neze dohánět školu.. Ach jo..
S rodinou je to teď nějaké divné. Každý den, když se probudím, tak to v mé hlavě vypadá takhle: "Ne! Oni na mě zase promluví. Já je slyšet nechci, zase mi pokazí jen náladu!". Když se konečně vyškrábu z postele, tak na mě samozřejmě začnou mluvit. A už mám náladu někde. Taky mě dostalo, jak na mě matka jednou začala řvát, že jestli nezačnu snídat, tak mě dá do ústavu. Oni si opravdu museli nastudovat příručku "Jak nejrychleji na*rat člověka nejjednodušším způsobem." FTW?! Kdo má ty jejich kydy snášet. S tím, že matka má nějakého jiného chlapa a můj otec jinou ženu jsem se už smířila.. a dokonce chápu, proč se nerozvedli. Po těch letech to není asi zrovna jednoduché. Bratr za pár dnů jede na lyžák (možná zítra, nevím) a nechá mě tu s nima. Takže to bude vážně dar z Pošty pro tebe.
Je to asi vše, co mi dnes leželo na srdci. Pokud znáte nějakou hezkou knížku, tak mi ji můžete napsat do komentáře a ulehčit mi tak ten týden bez bratra, který mě tu nechá na pospas.
Snad se vám článek líbí a pokud ne.. tak jste to číst nemuseli.
