Sedí na židli a kouká na sebe v odrazu okna a děsí se hrůzy, co vidí. Po chvilce se chytne za hlavu a začne brečet. "Proč... Proč.. Proč..?" Povídá si sama k sobě. "Tolik se snažím a pak... z toho stejně nic nemám.. "
Víš... Od té doby, co jsem měla prvního kluka, o kterém jsem se hodně dávno na tomto blogu zmiňovala, už uplynula sakra dlouhá doba. Pak jsem poznávala pár dalších lidí (3). První dva jsem přestala z nějakého mně pořádně neobjasněného důvodu mít ráda.. Chápu, že to pro ně mohlo být těžké.. A je mi to i líto. Pořád jsem si říkala, že to není možné, abych opravdu měla být sama. Pořád a pořád dokola jsem si tohle opakovala a pak z toho zbylo jen to, že opravdu sama být mám a vztahy nejsou pro mě.. Ovšem si zkus s někým zažít to, co jsem zažila já s tou první osobou a pak ti bude jasné, že prostě budeš potřebovat vyhledat někoho, koho budeš mít tak rád, jako já jeho. Všechno mi to bylo divné..
V létě jsem s kamarádkou jela na Advik a ukázalo se, že se mi tam hrozně moc začala líbit jedna holka.. Úplně mi pobláznila hlavu a tak jsem se s ní musela seznámit (jsme kamarádky a ví, že se mi líbila). Po nějaké době mi to začalo vše zapadat. Můj první kluk byl transsexuál (kluk v holčičím těle) a ona se mi začala líbit a pak jsem začala uvažovat i o jiných, co vypadaly jako kluci... PROSTĚ TO NARŮSTALO a já si myslela, že jsem asi na holky... A z jisté části taky jsem, ale musí to být ty klučičí typy. Ale neříkám, že se mi nelíbí i kluci..
Nedávno jsem poznala jednu hrozně úžasnou holku a začaly jsme se seznamovat a obě jsme byly na holky a.. jak už asi tušíš, tak jsme se daly dohromady.. Ten den jsem měla zrovna narozeniny a tak to byl ten nejhezčí dárek, co jsem mohla dostat.. No bohužel včera ráno to šlo do kytek.. Když už jsem si konečně začala myslet, že by všechno mohlo být super a že už neudělám žádnou debilní chybu, tak se se mnou rozejde kvůli tomu, že nejsem dominantní.. A to jsme to ještě spolu řešily a všechno.. Ještě den před tím mi říkala, jak mě má ráda a chce se mnou být... A najdenou BUM! Začne mi říkat tolik věcí, že se třeba nesnažím (neřekla to přímo), přitom to není pravda... Dala jsem jí dárek, s mou kapacitou plic jsem se přemohla a vzala jí na výlet, který směřoval lesem stále do kopce, říkala jsem jí pěkné věci i když ne tolik jako ona mně.. Ale nechtěla jsem to uspěchat.. Vidím, že je ten problém prostě asi ve mně, ať už je to slečna a nebo kluk... Já mám být prostě asi sama a nebo mi tak bude jednoduše nejlépe a ostatním asi taky.. Štěstí mi není přáno.
Otře si svůj rudý obličej a dopovídá si sama pro sebe. Neví, komu by mohla o svých problémech říct, protože nechce ostatním zatěžovat den.. Místo toho to vše hodí na blog, kde si to možná přečte někdo, kdo by na tom mohl být jako ona a uvidí, že není jediný kdo se trápí. Pomalu to zveřejní, sebere svoje tělo ze židle a rozplácne se na posteli jako vejce na pánvi.
