Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu?..

Každou minutu zapne mobil. Když vidí, že se po ní nikdo neshání, zase jej vypne. Takhle to jde stále dokola. Den co den. A den co den jí to už začíná dohánět k šílenství. Hlavou jí poletují ty nejhorší myšlenky a obzvlášť jedna. "Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu?.." Tiše nadhodí a zadívá se na knihu Hledání Aljašky od Johna Greena. Sjíždí jí pohledem a dokola přemítá. "Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu utrpení?.... Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu sebeničení?... Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu....života?.." Všechny tyto otázky zůstanou viset ve vzduchu..

---

Buď zdráv v mém malém Zapadákově, kde lidé liškám řežou hlavy na dobrou noc.
Nemáš tušení, jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu? O této myšlence jsem se nechtěla zmínit v dřívějším článku, protože jsem jí chtěla věnovat jeden samostatný. Jak jsem se již zmínila, tato úvaha je z knihy Hledaní Aljašky.. Teď popravdě nevím, v jakém kontejneru to vyhrabal ten autor a je mi to v podstatě jedno. Nehodlám to momentálně hledat. V každém případě v této knize o tom hodně uvažovala dívka, která se jmenuje... no nebudeš tomu věřit... Aljaška.. Ano přesně tak. A ano, přesně tak se jmenuje i ten stát v USA. Ta to zase vyhrabala z jiného kontejneru, kterému se přezdívá kniha a byla to slova někoho úplně jiného před smrtí. Přemýšlela nad tím, co je to vlastně za labyrint. Nakonec si jej vybrala..

JAK SE KDY DOSTANU Z TOHOHLE LABYRINTU UTRPENÍ?

Sakra já mám chuť být tak sprostá.. Nadávat všem a všemu. A stejně tak do všech a všeho kopat. Ale na druhou stranu nechci.. Nechci být ten vulgární člověk..

PROČ..
MUSÍM..
VŠECHNO..
TAK
DEBILNĚ..
A..
NEPŘEKONATELNĚ..
PODĚLAT..
NA..
PLNÉ..
ČÁŘE?..

Proč jsem tak blbá? Já se snažím neudělat chybu.. Neřeším s tebou problémy svého života, aby jsi nebyl smutný.. Nechtěl jsi ani ty mě vidět smutnou a tak jsem nechtěla být smutná, abych tě opět nečinila smutným.. Snažím se nebýt naštvaná, když uděláš něco špatně.. A jednou jedinkrát, když to prostě pokazíš ty a já jsem opravdu naštvaná... ani nemáš odvahu se mi omluvit a něco s tím udělat...a já prostě udělám něco, co bych nikdy udělat neměla, tak se na to vykašleš..
Proč jsi mi tedy říkal, že mě možná miluješ?
Proč jsi mi říkal, že se mnou budeš, ať se k tobě budu chovat jakkoliv?..
Mohla bych mít lidi, kteří se mi opravdu věnují, kteří se snaží o 106.. abych byla s nimi, ale já blbá se musím zamilovat zrovna do tebe..
V jednu chvilku chceš, ať se ti ozvu... Když se ti ale ozvu, tak nahodíš super výkoný stupeň ignorace jako Časká republika proti válkám s teroristy a než jsme se naděli už padaj hlavy i tady.. Možná.. Kdyby padla i ta moje, tak bys oplakával můj popel s kterým budou v zimě posypávat chodníky. Popravdě se ani nedivím, že je kamarádka nejspíš kvůli pozornosti v nemocnici.
Pak je tu ale i ta druhá chvíle, kdy tvrdíš, že se mnou chceš jít ven... Ale ty se prostě neozveš..
Já nevím.. Jestli někoho milovat znamená... za týden změnit názor, tak já nevím, co k tobě cítím.. Protože i když hledám ty tvé nejhorší vlastnosti, tak... je to pořád stejné a pořád stejně mě to vše mrzí a vyčítám si to.

Každým dnem, kdy se cítím lépe je to v noci o to horší. Čekám, jestli se mi ozveš, ale marně. Vyčítám si, že jsem se připravila o to nejhezčí v životě... Poprvé po těch podělaných třech letech cítím něco takového a musím to opět pokazit.. A co mě štve více je to, že já jsem jediná, koho to vlastně tolik mrzí.

Jednou poznáš, že nikoho takového vlastně už nenajdeš.. A že já byla ještě ta dobrá..
Ano asi to přeháním, ale tohle si opravdu myslím.

Já nemůžu..
Opravdu..
Přetrhl se ve mně poslední provázek..
Prosím... Staň se opět mou propustkou z tohohle labyrintu utrpení...

"Milujeme ty, kteří nás odmítají, a odmítáme ty, kteří nás milují."
-Lucius Annaeus Seneca

Hry o život

Poklepe si s propiskou na čelo. "Hmmm.." "Copak?" Povídá druhá polovička."Ale.. Jen jsem toho dnes celkem dost stihla a jsem docela ráda. Škola dává celkem zabrat." Právě si znovu čte svůj "úžasný" úkol do češtiny.

---

Vím, že tě to hodně "zajíma" a tak jsem se rozhodla zase udělat takovou smíšeninu hloupostí ze svého života. Ale... kdyby tě to nezajímalo, tak si tohle nečteš. (Celý můj blog se točí kolem mého života.. když nad tím OPĚT uvažuji..)

JARNÍ PRÁZDNINY
Je to sice už delší doba, co se mi toto přihodilo, ale protože o tom musím psát do mnou tak oblíbeného českého jazyka, tak jsem se rouhodla to i tak trochu dát sem. Spíše hodlám vylíčit jeden konkrétní den, protože se mi jej podařilo tak úchvatně popsat. (Dobře... tady to trochu ještě upravím..)

Bydlím ve velikém zapadákově v téhle zapadákovělé zemi a protože nechodím moc ven s přáteli, tak jsem dost velikou část z prázdnin strávila doma. V neděli jsem byla doma sama a protože jsem se nudila (nečekaně), tak jsem si sbalila ty zombie mrtvoly, co mi pár týdnů hnijí pod postelí, aby se tam neusadili zlí duchové,.. nějaké to desatero oblečení a vydala se za kamarádkou na pár dnů do Prahy.
Opět jsme zachránily svět před zombie apokalypsou, na které jsme si vybily všechnu tu nashromážděnou zlost, snědly "vyjímečně" něco nezdravého a jednou ráno jsme se ocitly před nějakým asiiským obchůdkem. V ten den byl naposledy otevřený a tak jsme u těch slev musely být jako správné ženy.
Netrpělivě jsme čekaly, až jej otevřou. Dlouho se však nic nedělo, a tak jsme se nalepily na dveře. Najednou se kolem toho malého ochodu začalo scházet stále více lidí. Většina z toho byly babičky, které si připravovaly své hole k prorážení cesty, protože čekaly na svůj nový čajový set. Očividně z toho měly nervy pryč. Kolem nás vypukla anarchie. Nevinně jsme se krčily naproti dvěřím a jednou za čas se objevil odvážný jedinec, který se pokusil ty nebezpečné dveře otevřít, ale marně. Lidé vytahovali své NOKIE při pokusu je prohodit oknem. Bohužel ani ten nejstarší model neudělal škrábanec na tom vietnamském skle. Ženy zapojily své drapy při škrábaní na dveře a já bych se též zapojila... Ovšem to bych si je nesměla z té nervozity kolem okousat. Muži zase házely granáty, které si vyrobili z dětských pitíček. Byly ke koupi v Bille hned naproti.
Kdykoliv kolem nás procházel nejaký Asiat, upírali jsme na něj své pohledy. Hned, co si toho všiml, přidal do kroku, asi si myslel, že jej chceme sníst.
Po 45 minutách se ovšem ukázal nový statečný jedinec. Rozrážel svými silnými pažemi cestu mezi lidmi, kterých tam bylo pomalu jako na Václavském náměstí. Když se znaven dobral ke dveřím, vytáhl i on svou NOKII, chvilku s ní mlátil do kliky a pak jej kdosi chytil za zápěstí. Vzal mu tu cihlu a vyťukal číslo. Chvilku něco povídal a když zavěsil, oznámil, že majitel dorazí za 10 minut. Nechápavě jsme sledovali a pak se zeptali, kde vzal to číslo. On ukázal na rozdrápané dveře.

---

OPRAVDU TAM TO ČÍSLO BYLO!

---

Toho muže pak uznávali jako Boha.
Deset minut uběhlo a dveře se otevřely. Lidé se hrnuli ke vchodu nyní seniorky použily své hole.

---

ZAČALY HRY O ŽIVOT..

---

Celé Václavské náměstí ve dvoupokojovém malém obchodě.
Když jsme s mojí BIG SIS vykoupily půlku obchodu, vydaly jsme se zakousnout něco poživatelného. Znova něco nezdravého.
Po tomto náročném ránu se každá z nás vydala svým směrem, kam ji nohy zavedou.
U mě to bylo kupodivu domů.

100 lidí = 100 strachů

Na světě je tolik lidí a každý se určitě bojí alespoň jedné věci. Myslíš, že nemám pravdu? Tak zapátrej ve své mysli a uvidíš, že i ty se něčeho bojíš... (ať je to sebemenší hloupost).

Říká se, že když se člověk něčeho vážně vyloženě děsí, tak v nějakém ze svých minulých životů to má něco společného s jeho smrtí. Třeba je to pravda, ale to bych já musela umřít tolikrát.... I když na to v realitě nevypadám, tak mi nahání strach tolik věcí.. Vážně.. Tolik fóbií... Sakra, kde jsem to vyhrabala?

---

Pár jich zde vypíši..
Moje fóbie ale ovšem patří k těm běžným.. A teď ti jich pár řeknu..
Ono.. určitě jsis mohl už v pár mých článcích všimnout, čeho se bojím, ale shrnutí by neuškodilo.

1. VÝŠKA..

To
je
zlo!
Někdy je jako i přežiji, ale.. Já si pamatuji, jak jsme šli se školou asi v nějaké té... 3. třídě na rozhlednu a já se začala tak klepat, být hnusná a nikdo mě prostě nemohl dostat z místa. Mohla jsem jen rozhodit ruce a všechny je poslat do.... háje zeleného.. A nebo jsme s mamkou musely vždy tou delší cestou na autobus, protože ten jeden most je.... takový ten kovový s dírama, takže vidíš na vodu pod sebou.. To jsem se vždy rozbrečela a nešla jsem. Teď jsem si na to po těch letech už zvykla, ale... pamatuji si to živě až do dnes.

2. VODA..
Ne nemyslím tím vodu z kohoutku. ._." Myslím tím moře, jezero, oceán. A taky bazény, koupaliště a tak, ale to.. k tomu se ještě dostanu.
Já se prostě nechci koupat někde, kde neuvidím pod svoje nohy. Je to tak hnusný pocit. Ještě horší, než výška.
A proč se nekoupu někde v bazénu? 1. Nehodlám se tak obnažovat. Plavky jsou to samé, jako spodní prádlo a jako... pls I'm "muslim". Fajn, přeháním, ale prostě... Nekecám lidem do toho, jak se hodlají obnažovat, tak mě nech oblečenou tak, jak chci já. 2. BAKTERIE. Já se nebudu koupat někde, kde se koupe 254684212313gdsgdssb lidí. TO OPRAVDU NE.

3. BAKTERIE/HYGIENA..
To jsem už podotkla výš. ↑↑↑
Musím se koupat každý den. O zuby se taky starám a nenávidím, když někomu smrdí z pusy a mluví na mě. Na to mám jednoduchou odpověď.↓

Taky nemůžu pochopit ty, kteří vylezou ze záchodu a neumyjí si ruce. Ve škole vídám takové denně. A to mě děsí. A vážně... To jako... Ty ruce chtějí použít k jídlu? Jako pochopím, že lidi v Africe mají starosti s vodou a nemůžou si dopřát to, co my. Ale... MY SI TO DOPŘÁT MŮŽEME. Tak prosím.. NEJSME VE STŘEDOVĚKU. (Což je na jednu stranu škoda.. Kdyby tam byla super hygiena a všichni se nemyli při troše štěstí jednou za rok, tak by to byla super krásná doba..)
A když už jsem u toho, tak další super věc, co používám je tohle ↓

Tyhle věci mohu opravdu s radostí doporučit.

Protože bych to nebyla já, kdybych sem nepřidala něco ze svých super myšlenek a nepokazila ti tím tak celý den, tak....

4. SAMA SEBE..
Bijí se ve mně dvě osoby a... strašně mě to děsí.. Jedna je ta strašně moc milá, která by nikomu nedokázala ublížit, je citlivá, snaží se být hodná a každému pomáhat a pak je tu ta.... zlá, která se probudí, když tu milou něco zlomí/naštve a ta dokáže být tak hnusná... že od sebe odradí i ty, které miluje. Je to, jako když si někdo hraje s vypínačem u světla. Já jsem to světlo a život je ten, kdo drží vypínač v rukou.. Chvilku mě ovládá temnota a pak během zlomu vteřiny jsem jako andělíček.
Tolik se bojím toho, že kvůli sobě samé mě opustí všichni, na kterých mi tolik záleží..

Přesně takhle se cítím..

Zarazí se do křesla a sleduje, co to napsala. Zamyslí se nad tím, jak to někdo může vlastně číst a nenajde rozumné vysvětlení. Leda by byl někdo tak divný, jako ona.
"Takže ty mě tu nechceš?.." Promlouvá ta druhá..
"To víš, že chci.. " Odpoví si.
"Jo, vím. Nezvládla by ses před ostatními beze mě ubránit.. Dorazili by tě psychicky a vytřeli s tebou podlahu.. Navíc, kdo vždy vyslechne to, co tě trápí? Možná jsem na ostatní moc hnusná, ale...ty zase moc milá. Jsme jako Jin a Jang.. " Řekne zase něco chytrého, co jí promluví do duše..
A i když se tolik nenávidí a nejraději by se opustila... Na druhou stranu se opustit nedokáže/nechce..

4 myšlenky..

Tři knihy a čtyři různé myšlenky.

---

Ano, já vím! Teď si určitě říkáš, že čtu takové ty věci, co čte vlastně každý. Prostě takové to hodně mainstream, z čeho je pomalu každá dívka v 9. nebi. No a vlastně máš pravdu. Je pravda, že jsem si Johna Greena oblíbila jako spisovatele. Jeho knihy jsou nápadité, jiné, ale přesto hodně čtivé. Ale pořád nemám ráda, že je to takový mainstream. První knihu jsem od něj četla již dávno a to ho v České republice skoro nikdo neznal, takže teď jsem měla nutkání přečíst všechny jeho přeložené knihy.

Nechci se tu bavit o knihách, ale o tom, co v nich je za myšlenky. Jsou velice zajímavé a po přečtení každé z knih jsem musela dlouho přemýšlet. A začnu podle toho, jak jsem knihy četla.

1. HVĚZDY NÁM NEPŘÁLY..

-První myšlenka je ta, že každý, kdo je v pořádku a může tu být pěkně dlouho, tak si přeje smrt. Neumí se svým životem naložit, ale ten, kdo má čas omezený, ten si jej tak moc přeje. A je to pravda. Asi by mne měla ale navštívit smrtelná nemoc, abych si byla jista tím, jestli tu opravdu být nechci..
-Druhá myšlenka.. Strčíš si zabijáka/cigaretu do úst, ale nedovolíš mu zabíjet/nezapálíš si jí. Je to velmi poutavé. Když si to člověk vezme, tak je to tak prosté, ale přesto tak geniální. Něco na tom vážně je. Někomu se prostě může líbit ten pocit, že věc, co je určena k zabíjení, to má takřka na dosah, ale nedosáhne svého..

2. HLEDÁNÍ ALJAŠKY..

"Vy kouříte, protože vám to chutná, já kouřím, aby mě to zabilo.." Takhle nějak je to v knize napsáno. Upřímně... Přemýšlím nad tím až do teď. Uvažuji, že začnu kouřit. A tahle myšlenka sílí. Nikdy jsem neměla tu potřebu kouřit. Nechutnalo mi to ani nějak, ale teď.. Uvízlo mi to v hlavě a já se toho nedokáži zbavit. Neříkám, že kniha nabádá ke kouření. To rozhodně ne.. Jen asi každý, kdo mě čte pochopí, proč o tom člověk jako já takto smýšlí..

3. PAPÍROVÁ MĚSTA..

*Pozor, bude tu menší spoiler*

"Odejdeš do papírových měst a už se nikdy nevrátíš!" Papírová/falešná holka odejde tam, kam patří, aby mohla být sama sebou a né se před všemi přetvařovat. Každý jí znal jinak. Každý znal nějakou její tvář, ale nikdo neznal tu pravou. Všichni znali tu papírovou holku. A bože... Ani nevíš, jak já jsem papírová.. Chci být sama sebou, ale pořád to nedokáži. Vím, když se jim ukáži v pravém světle, tak budu zranitelná. A to se snažím zamaskovat celý život. A kdyby jsi mě ty, co tohle čteš a neznáš mě v realitě, poznal a já bych nevěděla, že máš můj celý život pročtený... Řekl by sis: "Sakra ta je dobrá!" Protože bys viděl, jak já to dokáži suprově zamaskovat...

Tak a to jsou asi všechny myšlenky, co mi utkvěly v paměti.

Ve svém náručí

Dívá se na blogy druhých a pročítá si nejrůznější články. Najednou jí do oka opět padne téma týdne. Protože je už ale celkem pozdě, tak notebook odloží a lehne si. Jenom tak leží na posteli, ruce položené na břiše a pohled upírá do stropu. Všude kolem ní jen tma a ohlušující ticho. Nebo ne? Najednou si uvědomí, že takové ticho zase není. S každou sekundou se jí do duše zasekne zvuk tikajících hodin. ....tik....ťak....Tik....Ťak....TIk....ŤAk....TIK....ŤAK....TIK! ŤAK!.. Doslova jí to začne ubíjet a tak zavře oči a pokusí se poddat spánku. Nakonec se mu plně poddá.

---

03:10
Otevře oči. Koukne na ty strašné hodiny, co jí v jejím tmavém, ohluchlém životě, dělají jediného promlouvajícího společníka (když nepočítá notebook). Nemůže uvěřit, že spala tak málo a tak znovu zavře oči.

03:15

Koukne na hodiny. Na ty prachsprosté hodiny. Opět zavře oči.

03:20

Tentokrát se na hodiny ani nepodivá. Jenom sleduje strop. Pak se pokusí spát dále.

03:25

Koukne na hodiny začíná jí to už připadat divné. Ale zase se snaží usnout.

03:30

"Co to má kruci znamenat?" Nechápe.

03:35

Kouká do stropu..

03:40

Hraje si s prsty.

03:45

Převaluje se.

03:50

Jde na toaletu.

03:55

Chodí po bytě.

04:00

Dívá se z okna na hvězdy.

04:05

Skáče na místě..

04:10

Zase si lehne. Tentokrát se jí podaří usnout.

Pomalu se zvedne. Promne si svůj bledý obličej. Jako obvykle otevře notebook a najednou si uvědomí, co jí nedalo spát. A rozbrečí se. Není to takový ten hlasitý řev, který vydávají malé děcka, aby na sebe upozornili. Tenhle je tichý. Teda v její hlavě řve, ale vše, co se dostane ven, jsou jenom slzy.

Proč brečí?

Ovládá jí taková bezmoc, pocit samoty.. Nemá tu pro koho být. Kdyby se vytratila z tohoto světa, tak by patřila k takovým těm lidem, o kterých se zmíní ve zprávách, ale nikdo ji vlastně nezná = nepostrádá.

Vše se jí bortí pod rukama jako domeček z karet. Který kdysi někdo postavil, který se už postavit nedá a který se dá pořád jenom ničit. Její život postrádá absolutní prožitky. Je to jenom nehořlavá hromádka strachu, smutku, samoty a ztrát.

Nevydrží to...

Už tu dál držet nechce...

Vezme si všechnu tu zátěž, co za celý svůj život stihla skovat dohromady a postaví se na most věčného klidu. Hledí na plné dno té jámy, kde ještě nikdo nikdy nebyl. Sama má být také po smrti a tak.....

Zavře oči...

Usměje se..

A se zátěží v rukou skočí dolů..

....

Ten pád je její propustka z tohoto vězení.

Jediná věc, co jí umožnila poznat ten pocit štěstí.

....

Je to její lék na všechnu bolest..

..

Valentýnská apokalypsa

Pomalu se začne zvedat z postele. Zabalená v dece, čaj v ruce a sotva uskuteční první krok, už leží na podlaze, protože se jí deka dostala pod nohu. Chvilku se jen tak válí mezi střepy a pak... stále leží...pořád leží.... pořád a pořád leží...ano stále leží....pořád.....opět stále leží a paaaaaak.... HEEEEEEEPŠIIIIIIIIIIIIIII! Zvedne se, střepy nechá střepmi a jde do obýváku k televizi psát článek. Ani si nevšimla, že je pořezaná.

---

Blíží se pro některé lidi velmi významná událost. (Jiným je to úplně jedno.) Tou událostí je taková ta komerční věc jménem Valentýn. Na jednu stranu je to pěkné, ale.. Měli bychom si něco ujasnit. Srdíčka a takové... Já nevím, jestli je to jenom můj pocit, ale srdce a láska spolu absolutně nesouvisí. Pokud vím, láska je pocit, pocit je zrozen v mysli a mysl sovisí z mozkem. Pokud bych chtěla, ať je do mě někdo zamilovaný, tak chci, ať mu poblázním mysl a ne srdce (to ani nejde). (Teda pokud toho dotyčného neehm....vzrušite a slyšíte jak mu hezky bije srdce.) Doufám, že nejsem jediná, kdo o tom smýšlí takto, protože bych se potom cítila opravdu divně.. Dobře je mi to úplně jedno.

Dobře dobře... 13,12 letá holka napíše, že je sama na Valentýna, to ještě chápu a jsem ochotna to pochopit... Ale že to píšou už i desetileté holky.... Jako.... A proč se diví, že jsou samy? Kdo by chtěl takovou malou, blbou holku, který jde jen o tohle? (Pedofil) Můžou být rády, že ještě neřeší kraviny, že si můžou pořádně užít dětství.. (a že většina z nich nemá ani periodu..) Ať raději oslavují, že jsou volné.

Super skupina holek, kterou taky tak hodně miluji je ta, kde píšou, jak jsou samy, že si samy koupí dárek a podobně... Je to trochu smutné. Já sice řeknu taky tuhle blbost, ale myslím to ze srandy, protože dělám parodii na tyto holky. Nechápu, proč s tím musí tak spamovat. To si chtějí najít někoho, s kým ten den stráví, řeknou mu, jak moc jej milují, i když se nebudou znát ani pár dnů, a pak jej odkopnou? To jako není zrovna moc super. Raději bych už ten den strávila sama.
Co je horší? Být sama a strávit ten den sama, anebo být zadaná a strávit ten den sama?
...
No já si myslím...
Tak jestli jsi sám/sama, buď rád, protože se na tebe druhá polovička mohla vykašlat.. :D



Já si nemohu pomoct, ale oni jsou tak roztomilí.. ^-^

Tajemství? o.o

Po pár dnech si zase pustí svou oblíbenou tvrdší hudbu. Konečně dorazila domů. Nejspíš s chřipkou na krku, smrdí jak prase, takže chce do sprchy, ale článek chce prostě nejdřív napsat. A pak huraaaaaaaa ven do toho temného večerního světa, kterého se bojí každej malej fakan. Ona se jej sice taky bála, ale pak hrála hru Splinter Cell. Když tam otec své mlalé dceři vysvětloval, že se nemusí bát tmy, protože když ona nevidí strašidla, tak oni nevidí ji, tak si uvědomila, že je to celkem dobré a drží se toho až do dnes...


No i tak mě dobíhají špatné věci a tak jen musím počkat, až naberu vzduch do plic a budu se moct zase rozeběhnout.

---

Včera jsem byla u kamarádky a koukaly jsme spolu na dokument, který nesl název The Secret. (Ano je to podle té knihy.) Bylo to celkem zajímavé a když se nad tím člověk zamyslí.... Ono to tak opravdu je. Nic méně mě to opět inspirovalo k tomu, napsat článek, smýšlet trochu pozitivněji (což je u mě sakra těžké, protože jsem pesimista jako prase (nebo to tvrdí alespoň ty debilní osobnostní testy) a halvně se zamyslet zase nad tím, proč se chovám jako dřív a nejsem z těch s.... venku, když už jsem se z toho dostávala.

Tenhle článek bude vlastně o tom, co chci a za co jsem vděčná.

ZA CO JSEM VDĚČNÁ..
Děkuji za svůj život. Sice není úžasný, ale i tak děkuji za tu možnost tu být. Děkuji, že jsem v dobrém zdravotním stavu. Děkuji, že můžu chodit, že můžu hýbat s předměty díky rukám a děkuji, že všechny mé smysly fungují více než dobře. Děkuji, že mám rodinu, střechu nad hlavou a přátele. Taky děkuji za to, že mám kluka? mých snů a doufám, že se mnou rád zůstane i on. Děkuji, že jsem pobrala trochu toho rozumu, že poslouchám tvrdší hudbu a ne nějaké hlouposti jako JB, 1D atd.. a že mám ráda ty věci, které mám. Taky děkuji, že se má kamarádka pomalu dostává z toho hrozného psychického stavu a už v sobě dokáže udržet jídlo. Děkuji, že mám spoustu volného času a nemusím se tolik hnát. ....

CO CHCI..
Chci, ať má rodina dostane peníze. Chci, ať jsou moji přátele šťastní, protože to vede k mému štěstí. Chci, ať je na tom má kamarádka už jenom lépe. Chci, ať dostanu já peníze pro svou osobní potřebu (jako 50 000,- by nebylo na škodu, protože na tom chci být dobře). Chci, ať se mnou můj kluk? rád zůstane. Chci, ať se všem jenom vede a především chci zůstat sama sebou.


Asi si myslíš, že jsem rozmazlená? povrchní? nebo jaké to vlastně hledám slovo?
Rozmazlená? Ne.. Já bych totiž ráda notebook a foťák, abych se mohla věnovat věcem, co mě opravdu baví.
A povrchní? Jo to ano. Ale to jsme vlastně všichni. (Můžeš si tvrdit, co chceš, ale oba moc dobře víme, že mám pravdu.)

Jestli jsis to přečetl až sem, tak jsem ráda, že u mých článků držíš. Tohle vlastně není ani tak pro někoho, aby to četl jako spíš to, co si potřebuji vypsat a ujasnit... (Což je vlastně většina mého blogu)

Měj se v Famfárově..

Dát vs. brát?

Vánoce.. Naprosto je nenávidím. Den kdy se sejde celá rodina a všichni se nedokáží naprosto na ničem shodnout. Ze všech mě bolí hlava a nemůžu jim nikam utéct. Teď je to ale celkem nepodstatné. Vánoce jsou celkem fajn, když je trávím s přáteli. Jen takové to předání dárků a tak. Dřív jsem se na to těšila, protože jsem chtěla strašně moc od lidí dárky. Tentokrát jsem je ale prožila jinak.

Poprvé jsem nedávala dárky všem, kterým jsem mohla, ale jenom těm, které mám opravdu ráda. Tak mi zbylo více peněz a času. Mohla jsem pečlivě vybrat dárek a nebo jej vyrobit a užila jsem si to. O to více mě potěšilo, když jsem viděla, že se dárky opravdu líbí. Naplnilo mě to hezkým pocitem. V tu chvíli jsem byla vážně ráda. Ne že bych se netěšila na ty dárky, co dostanu já, ale.. Bylo to vážně hezké... Asi možná i proto, že na ostatní jinak docela kašlu..(ne, že bych tak úplně chtěla) , ale alespoň si toho mohou vážit..

Myslím si, že je to takové pěkné.. Vcelku zbytečné, ale hezké, když smíte udělat svým blízkým radost..

Dobře, já chápu, že to píší docela pozdě, ale... Vzhledem k tomu, že tu zrovna pořád napíšu nějaké hezké věci, tak jsem se rozhodla napsat tohle..

Těžký týden...

Sedne si ke stolu a obličej si položí do dlaní. Chvilku jen tak přemýšlí, jestli je to její chyba a co dělá tak špatně a potom se zadívá na blog, jestli napsat článek o kterém si říká, že ho napíše, ale stále se k tomu nedokopala..

---

NOVÉ POLOLETÍ
Člověk by si řekl, že už mu učitelé dají na chvilku pokoj a ono neee.. Je nové pololetí a známky nepočkají. Člověk aby na tu školu měl čas pořád.. Nechápu, co se jim honí v hlavách. Píšeme teď snad o sto šest a já nezačínám zrovna pěkně. Hlavně s tím, jak si dokáži úžasně zapamatovat věci. Už si to dokonce píši i na ruku, abych si to pamatovala, ale po koupání jsem v háji. (._.") Mám pocit, že na můj prospěch má však dopad i moje úžasná psychická stránka..



CHMURNÁ EPIDEMIE?
Mám pocit a nebo teď každého něco trápí?
Vše jde totálně do háje.

---

1. kamarádka je ve třídě pomlouvaná a i když říká, že se přes to musí dostat, tak jde vidět, že jí to mrzí, protože její přátelé (s těmi, co se bavila do teď) jí totálně odstrčili. Ale ne jen ona by od všeho nejraději utekla..

2. kamarádka má trable s klukem, protože to není jen tak někdo o kom by se mohla zmínit před třídou, takže to vím pouze já.

3. kamarádka je na nervy z rodičů, sestry a všeho kolem..

---

A můj přítel/nepřítel...

Má nějaké trable a nechce mi o nich říct. Bojím se, že za to mohu já. Nepíše mi sám od sebe, teď si se mnou ani psát

nechce, nechce se mnou ven.. Štve mě, že mu nemůžu nějak pomoci a ještě více mě štve, že si nechce nechat pomoci a ani ode mě..
Chci tu pro něj být i v těžkých chvílích.
Od toho bych přeci měla být. Ale.. K čemu tu jsem, když nejsem hodna toho, vědět, co se mu děje?.. To pak bych neměla být ani hodna toho, být jeho... více než kamarádka.. a vůbec kamarádka.
Proč mi nevěří?...
Já se bojím...
Tolik se bojím...



Přestávám mít sílu na všechno..