Mohu Ti prozradit, že toto je blog, který zasahuje čistě do mých myšlenek a mých zálib. Konec konců, sem budu přidávat články jen podle nálady. Když mi bude něco vrtat hlavou a nebo mě napadne něco, co dokážu nějakým stylem splácat dohromady, dám to sem. Znamená to tedy, že články budou přibývat nepravidelně a v různém časovém rozmezí, které může býti i několik měsíců.

Doufám, že se Ti na mém blogu zalíbí a budeš se sem po nějakém tom měsíci vracet.


Přeji Ti spoustu úspěchu a hezký zbytek dne či večera. :)

sobota 16. července 2022

On bude vědět

 Chtěla bych tenhle příspěvek věnovat jedné osobě, která pro mě byla dlouho ohromnou podporou, kterou jsem dlouho milovala a bez které bych se asi ze všech těch sraček nevyhrabala. Je možné, že to nikdy číst nebude. Dost možná ani nemá adresu na tento blog. Ale stejně mám potřebu to nějak vypsat.


Je dobře, že jsi se se mnou přestal bavit. Jednou jsem ti zalhala a neřekla, co se opravdu stalo. Jestli si pamatuješ, jak jsem byla s V na pivu, protože se mi chtěl nějak omluvit a přišla jsem domu pozdě večer. Něco se mezi námi semlelo. Nebyl to vyloženě sex, byla jsem opilá, celý večer na mě něco zkoušel, ale zároveň říkal, že nic nemůže, protože má holku a já prostě byla pitomá a pořád zakoukaná. V průběhu toho mi řekl, že to chce mezi námi tímhle uzavřít (dobře mi tak). Domu jsem šla rychle s brekem a nezvládala jsem na to myslet natož ti o tom říct a ještě se o tom hádat. Vím, měla jsem si to vyžrat, ale zbaběle jsem to neudělala a do teď si to vyčítám a pořád na to myslím. Nezvládala jsem na to myslet asi dva týdny (pravděpodobně déle) a snažila se dělat, že se nic takového nestalo. Ne kvůli tobě, ale kvůli sobě. A pak už jsem nedokázala přijít a říct, že jsem ti zalhala. I když jsem to prostě udělat měla. Omlouvám se.


Ptal ses mě, proč jsem se nezačala snažit, když jsme byly spolu a proč se snažím teď s někým jiným. Nevím, čím to bylo přesně a myslím si, že v tu chvíli jsem to zvladala nejlépe jak mi to šlo (i když to bylo velký špatný), ale určitou roli hrál i můj věk, protože jsme spolu začaly, když jsem byla mladá a nějak jsem se musela dobrat k tomu, jak to mám teď. Dost možná budeš mít pravdu v tom, že mi to tak nevydrží. Taky velkou roli hraje to, že teď moc nezvládám komunikaci s lidmi. Není to vůči tobě fér a nezasloužil sis to. Vím, že bylo dost chyb, které byly i z mé strany a že byly chvíle, kdy jsem se prostě zachovala jako píča. Taky je fakt, že jsem se prostě kolikrát zachovala jako sobec a nebylo to vůči tobě hezké. Opravdu mě to mrzí a vyčítám si to do teď. Nečekám odpuštění a ani ho nechci. Nečekám ani to, že se se mnou budeš bavit. Už jen kvůli tomu, co jsem provedla si myslím, že to není dobrý nápad se se mnou bavit. Jen mi přišlo, že si zasloužíš vědět pravdu a já si zasloužím to, abys mě nenáviděl. A hlavně si zasloužíš omluvu za všechno, co jsem posrala a trápení, která jsem ti způsobila. A taky poděkování za to, že jsi mi pomohl a měl se mnou takové nervy i když jsem si to nezasloužila.

Omlouvám se a děkuju..

čtvrtek 7. listopadu 2019

NIC

Vždy si říkám, že už to je dobrý a je mi vlastně celkem fajn... A vždy s něčím takovým nakonec přijde něco, co mi plivne do tváře, vlepí takovou, že si z toho lehnu a ještě mám pocit, že si kopne a vysměje se mi... Mrzí mě, že jsem tak naivní.. Pořád tak nějak předpokládám, že když jsem k někomu upřímná, tak bude i on upřímný ke mně.. Ještě u člověka, co není schopný být upřímný i k těm nejbližším... No.. Moje chyba.. Nemám být tak hloupá... Ani nevím, co mě mrzí víc... Jestli to, že ten člověk ve stejné době, co začal píchat se mnou... začal píchat i jinou... Jestli to, že mě měl za úplnou píču.... Jestli to, že jsem byla zaláskovaná a měla jsem za to, že i on to vídí i trochu jinak..než jen sex... Nebo jestli to, že od samého začátku věděl, že jsem na tom psychicky blbě a i tak si řekl, že mu jedna milenka nestačí a tak to zkusí ještě na tuhle, protože pravděpodobně bude snadný cíl... Anebo to, že to už od začátku byla lež... a teď tu jsem po roce a půl... a teprve teď se to dozvím... A mrzí mě to.. Protože jsem mu věřila i přes to... že jsem věděla, jaký je... A teď nevím, co vše z toho byly lži a co ne.. protože... jak věřit něčemu co už začalo jako lež? Jediné co se mi chce, je brečet a něco si udělat... A nevím, co s tím mám dělat... Všichni o něm pořád tvrdili, že to je arogantní debil a já se je snažila přesvědčit, že špatný není... A to to tvrdila i ta, se kterou píchal... Paradoxně... No.. Podívejme se... Ona to rozšířila dál tu informaci a já... Já ne... No.. Jsem blbá, co?

středa 7. srpna 2019

Plané naděje

Od posledního článku se toho hodně událo.
Odmaturovala jsem na první pokus (i když to byl celkem porod pro mojí psychiku). Jsem přijatá na vysokou a bydlím s přítelem víc jak 2 dny v týdnu. Vím, že to je dlouho a dlouho jsem přemýšlela, že něco napíšu. Jenže brečet stále nad stejnými věcmi nikoho nebaví číst a já vlastně ani nechci psát neustále to samé dokola. Co mě přivedlo k napsání tohoto článku je vlastně celkem prostá věc. Člověk, kterého jsem brala jako dobrého přítele..mě ve svém životě nechce a mě to hodně mrzí..

Všechno to začalo, když mi bylo čtrnáct. Pořádala jsem s kamarádkou u nás ve městě otaku sraz a ta holčina tam byla... Zaujala mě hned na první pohled a ano.. Hodně se mi líbila. Jenže měla přítelkyni. I tak jsem se s ní chtěla bavit, a tak jsem si ji našla na facebooku, přidala si jí a abych začala konverzaci, tak jsem se ptala na školu, na kterou chodila (já se na tu školu chtěla hlásit, tak se mi hodily informace). Začaly jsme se hodně bavit a já se do ní zamilovala. Viděla jsem, jak je šťastná se svou přítelkyní a nechtěla jsem jí to ničit. Nedovedla jsem si představit, jak by bez ní fungovala a já bych jí asi nikdy nemohla dát to, co ona měla... Držela jsem to v sobě. A nemyslím pár dní, ale několik let. Když se ty dvě rozešly, tak jsem už ani nějak nedoufala, že by mě někdy brala jinak. A držela jsem to v sobě dál. Bylo to dost na hovno, ale tak... Nikdo se se mnou tolik nikdy nebavil a já to prostě něchtěla zničit.

Jednoho dne jsem jí řekla, že dost uvažuji o sebevraždě (nebo spíš, že už to mám do detailu vymyšlené).. Bylo toho hodně a bylo to chvilku před mou hospitalizací. Vyptávala jsem se, jaké to je v léčebně a pak mi napsala, že mi nikdy neměla v plánu tohle říkat, ale má mě moc ráda a vždy jí na čase stráveném se mnou záleželo víc, než když byla se svou bývalou přítelkyní. A tím přiložila zase polénko do toho pitomého ohně a zase jsem spadla do toho, jak moc jsem jí měla ráda. Já se jí přiznala, jak jsem to viděla já a zkusily jsme to dát dohromady. Netlačila jsem na ní... Neměla ráda své tělo, a já čekala, než mě ona vezme za ruku, nebo mi dá pusu. Hodně mi na tom záleželo.. Jediné, co jsem jí vyčítala bylo, že mi nebyla schopná odepsat na zprávu, ale přidat něco na instagram nebyl problém. A to mě sralo vždy.

Já nevím, jestli to bylo vážně se mnou tak špatné, ale nakonec to ukončila. Řekla, že není připravená na vztah a že až bude, tak to můžeme zkusit znovu a říkala mi to pořád. Neustále to opakovala... až z ní vylezlo, že to se mnou v plánu zkusit nemá. A potřebuje prostě něco jiného... Dala mi naději a pak jí zadupala pěkně hluboko do země... Tehdy jsem napsala, že bude prostě lepší se nebavit.
Potřebovala jsem čas na to... abych se mohla dát do pořádku a byla se s ní schopná pozdeji bavit.

Když jsem byla hospitalizovaná... Popravdě si už nepamatuji, jak přesně jsem to napsala... Možná to vyznělo ošklivě.. Ono.. co si budeme.. Stále jsem byla naštvaná.. a mrzelo mě to... Ale co jsem tam napsala určitě, tak bylo, že jsem v léčebně a byla bych ráda, kdyby se za mnou přišla podívat... Na to mi přišla zpráva, že je jí to líto, ale že už mě ve svém životě nechce a že si našla (v podstatě něco jako lepší) kamarády. A tehdy jsem se vážně rozbrečela. Protože mi prostě přišlo, že jsem vážně na hovno kamarádka... Strašně to bolelo.. Víc, než když ukončila ten vztah..

Ozvala jsem se jí až po půl roce a víc... S tím, že mě to mrzí, že se omlouvám (i když jsem si nemyslela, že jsem udělala něco špatného..) a že jsme se bavily tak dlouho a přijde mi jako škoda to prostě kvůli tomu zahodit. Že je to super člověk, kterého chci ve svém životě.
Nevím, co tak hrozného jsem jí provedla, ale prostě.. stále jsem měla za to, že ona je ta, co by se měla omluvit.
Na to mi napsala, že mi dávno odpustila a ráda se se mnou bude bavit... a že je ráda, že jsem jí to tak napsala...

Když jsem u ní byla na dalším tetování, tak jsem se bavily... Vše bylo v pohodě... Nebylo to jako dřív a ani jsem to nečekala, ale bavily jsme se... A pak to přišlo. Třičtvrtě roku jsem se jí snažila dostat ven... Ona to vždy odignorovala... Brala jsem to tak, že má prostě jen hodně práce.. Chápala jsem to.. I když mi pak přítel říkal, ať na to kašlu, že kdyby chtěla, tak se prostě ozve... A měl pravdu, jenže já tomu prostě věřit nechtěla...

Napsala mi zprávu. Omluvila se, že mi dala falešné naděje na přátelství, ale že ona se bavit nechce a bude to asi lepší i pro mě. Prý to pro ní bylo špatné období a když jí napíšu, tak se jí to vše připomene a ona to chce mít prostě za sebou...

Víš... Nejvíc mě mrzí to, že si myslíš, že člověk je nějaký a pak zjistíš, že je jiný.... a že ani není schopný si připustit, že i on mohl udělat chybu... a ani není schopný se za ní omluvit... ubíjelo mě to celou dobu, ale chtěla jsem se vážně hodně bavit... a teď vidím, že... o to vlastně nikdy asi tolik nestála.. A co je ještě debilní, že to není poprvé, co mi dala nějaké plané naděje... Nejdřív na vztah... když to bylo skoro za mnou... a pak na přátelství... A já jí vždy tolik důvěřovala. Ona není schopná prostě napsat, že se mi omlouvá.. že ve mě vyvolala zase city .. ale že to nebylo ono a je jí líto, když se z toho budu znovu dostávat...

Omlouvám se, za to, jak je to napsané, ale nemám na to to nějak opravovat...

středa 23. ledna 2019

Shluk myšlenek

Stále nějak přemýšlím... Jestli to má cenu... Chvilku je mi fajn a jsem plná naděje jak malé dítě.. dokonce se chovám i jako malé dítě... A pak se proberu, když se topím a všechen stres mě tahá dolů... A vidím jen prázdno... spíš tmu řekla bych a v té nevidím nic.. Žádnou cestu ven... Cítím osamělost i mezi lidmi... Nikdo mě nebere jako kamarádku na prvním místě... Spíš jen záloha... Když tu zrovna nikdo není.. Nikdo se se mnou nechce moc bavit.. ani se nedivím... Snažím se volat o pomoc z té tmy... ale marně.. Nikdo nic neslyší... A i kdyby, tak mi není schopen pomoct.. Jen já...

Těžce prokrastinuji... Těžce dýchám.. těžce se s někým bavím, když se má nálada mění každou chvilku... Přijde mi, že lidi se ke mně chovají dobře jen z lítosti... A já už nevím, co mám dělat... Nejsem schopná se učit... protože pak vidím, jak špatně na tom jsem a jak jsem hloupá... já nevím, jak chci odmaturovat... nevím, jak chci udělat vysokou školu.. V téhle škole mě to už štve... Naše choreografka na maturitní ples, která se chová hodně arogantně... řešení věcí kolem maturitního plesu... tolik štvaní kvůli jednomu večeru.... nemám na to nervy... chce se mi křičet..
chce se mi brečet..
ale je mi to k ničemu... Nejsem guru, abych někomu změnila myšlení.. Každý si stejně bude myslet, co chce.. není mi to jedno.. ale nic s tím neudělám...

Přijde mi, že se se mnou poslední dobou bavil zase jeden bývalý kamarád... a já nevím.. co se stalo... Něco se stalo... Ale nevím, nevím jak mu mohu pomoci... ale když padáš, tak mu je k hovnu, když jej chytneš.. pak oba letíte vedle sebe..

neodpovídá...
nikdo mi neodpovídá... vždy si to jen každý přečte a vesele to ignoruje dál...

Pořád jen doufám, jestli se někdo ozve..
A tak jen pláču schoulená do klubíčka..

pátek 10. srpna 2018

NERECENZE: Incredibles 2

Vzhledem k tomu, že jsem velice produktivní člověk, dnešní den jsem téměř celý prospala. V pět hodin jsem se probudila a dopadlo na mě to, že nemám co dělat a aby se neřeklo, vytahlajsem svého přítele do kina. Přemlouvání mi trvalo asi hodinu a prolila jsem i své slzy, protože mě přítel lechtal na mém majestátním zadku. Já jsem obrovský fanda animovaných filmů a když jsem zjistila, že dávají asi tak po čtrnácti letech Incredibles 2, moje dětské já se probudilo a prostě to muselo vidět za každou cenu. Tak jsme se s přítelem vydali na dobrodružnou cestu autem na Chodov. Samozřejmě nesmělo chybět jeho stěžování si na to, že nezaparkuje před bytem a budeme to muset objíždět jako tupci, abychom našli nějaké vhodné parkovací místo. Pražský život je prostě nádhera.










V kině bylo kupodivu více dospelých jak dětí, ale když dávají další film něčeho, co jste sledovali jako mlaďoši, než jste začaly chápat takové ty rodičovské vtípky, tak to nakonec smysl dává. Varuji vás, že během filmu několikrát změníte své rozhodnutí o pořízovaní si rodiny (hlavně dětí).

Jak jsem již psala, jedná se o animovaný film, který navazuje na původní Incredibles z roku 2004. Fanoušci se tedy mohli dočkat, i když tomu sami nevěřili a málem čekáním seschli. V hlavní roli je naše oblíbená rodinka se superschopnostmi, která se dostane do maléru hned na začátku filmu díky padouchovi, který si říká Underminer, a je zatčena. Z nějakého důvodu byl vydán skvělý zákon, kdy lidé nesmí své superschopnosti používat, protože tak nadělají více škody, než užitku. Celý život tak musí svůj potenciál skrývat a neštěstí je dovede k žití v motelu. Co by to ale bylo za film, kdyby se neobjevil nějaký zázrak ses*án přímo z Ježíšova svatého zadku. Naši rodinku si vezme pod svá ochraná křídla chlap s hlasem Saula Goodmana, kterého svět nikdy dřív neviděl, ale teď tam je i se svou chytrou sestrou Evelyn a snaží se změnit zákon, který je podle nich chybou a lidem pouze škodí. Mamka Elasticgirl je tedy přemluvena boháčem, aby se zlem bojovala na veřejnosti a lidé si jejich dobrých skutků všimli. Musí však opustit rodinu a nechat manžela, aby se postaral o jejich tři děti. Dospívající dívku Violet, která prochází pubertou a jejímu napadnikovi vymazali omylem celou paměť na ni, takže je na celý svět naštvaná. Jejího mladšího bratra Dashe, který má problémy s matematikou a o nejmladšího syna Jack-Jacka, který právě objevuje jeho ohromné schopnosti a chová se jako opravdová zbraň hromadného ničení. Na otce toho je hodně a své ženě závidí, že se může promenádovat jako práva superhrdinka.
Od našeho důvěrného kamaráda Underminera aka Krtka odvede pozornost nový padouch Screenslaver, který své oběti hypnotizuje pomocí obrazovek a Elasticgirl se též neubrání.

Vzhledem k tomu, že film je určen pro děti, není divu, že vše dopadne nakonec dobře. Rodiče o zábavu též nepřijdou. Film bych ocenila již o pár let dříve, ale myslím si, že byl hezky zpracován, takže se čekání vyplatilo. Co mi ale vrtá ještě stále hlavou... Kam se sakra poděl slavný Underminer ze začátku filmu? Ukradl snad peníze, změnil svou identitu a postavil si luxusní noru někde pod zemí? Podle všeho nevěděli, jak je dostat do dalšího problému, a tak využili tvůrci jeho postavy. Třeba se o něm dozvíme víc za dalších čtrnáct let...


čtvrtek 10. května 2018

Štěstí? Co to je?

"Viki."
"No tak.. Promluv."
"Viki!"
"Tohle už opravdu není vtipné."
"Viki?" drží se za spánky a snaží se probudit ten hlásek v její hlavě, který jí celou dobu doprovázel.
"Tohle přeci nemůže být konec," přitáhne si kolena k bradě a položí na ně čelo.



Možná to je bez loučení lehčí? Alespoň pro jednoho, ale pro kterého? Nebo pro oba? Je to celkem smutné. Člověk si přijde sám, i když je mezi lidmi.


Jak jistě víš, moje zimní prázdniny byly prodloužené o pobyt v ozdravném zařízení aneb Dobrodružství z psychyatrické léčebny, cesta tam a zase zpátky. Zde jsem potkala spoustu fajn lidí. Až na jednoho, co na mě při pacientském klubu řval, že jsem malá píča a co si taková čubka jako já vůbec dovoluje. Je starší a já bych k němu měla mít úctu. To jsem se mu byla omluvit, že jsem na ně zakřičela, ať drží hubu, protože jsem nezvládala, jak tam mluvil s mojí léčbnovou kamarádkou. A ano.. řekla jsem to oboum.. Ne jenom jemu. Ale nepotřebuji poslouchat věci, jaké jsem slyšela. To byla naštěstí Vikina ještě v mé hlavě. Takže jsem byla schopná se bránit.. věděla jsem, že když to nepůjde, bude tu ona, co to za mě převezme v nejhorším, abych se nerozbrečela. Nu.. Teď tu není a já reaguji strašně přehnaně. Na úplné hlouposti. Nejhorší je, že sama nevím, jak budu reagovat. Chvilku jsem přehnaně apaticka, pak moc empatická a pak mě přemáhá zuřivost.

Abych se dostala k pointě tohoto článku. Jedna kamarádka z léčebny... je opět v léčebně. Proč? Chtěla se zabít.. Takže jak mi je? Můžu si vybrat ze škály: "Nic necítím" přes "Co se to děje?" kolem "Je mi na nic" hned vedle "Jsem naprosto v 3,14či" a nakonec samozřejmě "Nezvládám to, odvezte mě, protože dopis na rozloučenou mám napsaný už z psychiatrie." A to jsem s ní byla asi týden před tím venku.



Takže se ptám, co je to štěstí? Viděl jej někdy vůbec někdo? Pocítil, zažil? Já ne. Nedokáži si užívat věci, na kterých mi záleží, protože vím, že se to klasicky posere. Nedovedu se radovat. Když na ty věci dojde,lehce mě to pohladí po tváři, ale... spíš mě to vyděsí..

Zažil si jej někdy? Pokud ano, tak kdy? A jak se to projevuje?
Já nemám tušení..

středa 25. dubna 2018

Může být obdivuhodný i zdánlivě obyčejný život?

Vždy vidíme v televizi, jak lidé jezdí pomáhat do Ugandy nebo nějaké jiné Africké země. Vlastně mohou jezdit pomáhat při potopách, při čištění ropných skvrn v moři, při hurikánech a dalších katastrofách, které nemusí být přírodního rázu. Mnoho z nás určitě takové lidi vidělo a já věřím, že jste je obdivovali. Otázkou ale je, zda může být i obyčejný život obdivuhodný? A co vůbec slovo "obdivuhodný" znamená?

Nejprve se vrhnu na rozebrání slova "obdivuhodný", které se skládá ze dvou slov "obdiv" a "hodný". Obdiv propuká většinou u lidí, kteří si nic takového nedokázali ani představit jako například v umění, kdy lidé obdivují obrazy v galeriích, nebo slavné spisovatele při četbě jejich děl. Slovo "obdivuhodný" se dá převrátit na "hodný obdivu". A teď už nezbývá, než se zamyslet nad tím, co je opravdu hodno obdivu.

Je lehké obdivovat někoho, kdo je známý a koho lidé obdivují po celém světě. Zamysleli jste se ale někdy, jestli je obdivuhodné i něco obyčejného kolem vás? Já nad tím přemýšlím opravdu často a vlastně bych to přirovnala k uměleckému směru, kterému se přezdívá "dekadence". Pro ty z vás, kteří tento směr neznají, nebo si nepamatují, tak se jedná o směr, kdy umělci hledají krásu v ošklivostech a někdy se v nich i hodně vyžívají. Například Charles Baudelaire, známý francouzský básník, byl jeden z představitelů dekadence. V tomto případě hledáme obdivuhodnost v obyčejných věcech.

Vezměme si například takovou kliku. Všichni ji používáme dennodenně. A teď si popravdě řekněte, jestli byste takovou kliku dokázali sestrojit. Některým lidem to bude připadat banální a to taky je. V dnešní době nám to může připadat všední, protože máme přístup ke spoustě informacím, ale dřív si mohli nechat zdát o tom, aby jim nenasněžilo do jeskyně.

Každý máme svůj život a někdy by si obdiv měli zasloužit lidé, kteří jej nemají. Jako příklad mohu dát ženu, která chodí s mužem a ten jí bije. Nechová se k ní hezky a jednoho dne se s ní vyspí proti její vůli. Ta žena otěhotní a i když je to dítě od muže, kterého nenávidí kvůli tomu, co jí provedl, dítě si ponechá a s láskou se o něj postará. Není to úplně obyčejný život, ale myslím si, že na světě je takových žen mnoho. Nemusí to být ani znásilnění. Chlap může utéct hned, co mu řekne, že je těhotná. Takové věci se ve světě stávají bohužel často a i když si nechceme připustit, že je to všední, tak to všední je.

Je jednoduché obdivovat někoho, kdo je slavný, ale obdivovat někoho o kom svět neví, to připadá obdivuhodné mně.

On bude vědět

  Chtěla bych tenhle příspěvek věnovat jedné osobě, která pro mě byla dlouho ohromnou podporou, kterou jsem dlouho milovala a bez které bych...