Hrozně ráda bych byla jako Joker. Už hodně dlouhou dobu je mou nejoblíbenější postavou.. Líbí se mi, že je tak šílený a vůbec se nestresuje se zbytečnostmi... Nezatěžuje se tím, co bude, ale svou pozornost věnuje právě tomuhle okamžiku.. a to já nemůžu.. Nedokážu to... Moje myšlenky ubíhají stále jinam..
Strašně mě trápí, co se se mnou děje.. Bojím se.. Všeho... sebe... 31. 8. jdu na psychoterapii a vůbec tam nechci.. Nedokážu se bavit s cizími lidmi.. a už teď cítím tíhu na prsou a skoro nemohu dýchat. Co když řeknu něco zle a oni to použijí proti mně? Co když cokoli řeknu, použijí proti mně? Vážně bych se z toho nejraději nějak vykroutila..
Myslím, že budu zvracet..
chce se mi brečet..
vážně moc..
Vždy když mluvím s psychiatričkou, tak se mě na něco zeptá a já odpovím nějakou blbost, protože nechci vypadat, jako bych si zrovna něco vymyslela.... Posledně to bylo zrovna o tom, jestli mě něco baví a tak jsem raději řekla, že ano.. Ale prý to teda nemůžou být deprese, protože takového člověka nebaví nic....a taky že nebaví, jen jsem nechtěla prostě říct, jaká jsem sračka... nechci pořád jenom ze sebe dělat sračku a brečet nad tím, jak mi nic nejde, nic se mi nechce a nic mě nebaví.. Ale když se prostě nedokážu bavit normálně a jsem ráda, že vůbec něco řeknu... Pak nemůžu ani chtít, aby zjistili, co mi opravdu je.... A já ani nevím, jestli to vážně vědět chci... Jsem z toho moc vystrašená...
Prý už mi nemá jak pomoct a jasně mi dala najevo, že už bych s tím měla konečně něco dělat i já... A já vím, že bych s tím měla něco dělat, ale já prostě.... Bože... Dokáže si představit, jak je pro mě ta komunikace těžká? Na tu psychoterapii jsem ani sama nebyla schopná zavolat a dala jsem si to až na poslední den volna...
Mám pocit, že.... mi nikdo nerozumí...
že mi ani nikdo neporozumí...
že to prostě nedokážou a tak jsem raději potichu..
nebo to napíšu sem..
Psycholožka mi řekla, že si mám dávat pozor na to, abych rozpoznala rozdíl mezi realitou a mým světem... a já mám pocit, že se to jen zhoršuje... Kolikrát sedím na posteli a okřiknu kocoura, ať si nehraje s kobercem a pak mi dojde, že dveře jsou zavřené a kocour nemůže nahoru do patra.. že tam vlastně není, i když jsem ho před chvilkou viděla... A když ho jdu zkontrolovat dolů, tak tam je a spokojeně se válí v pelíšku nebo na sedačce...
Jsem zoufalá a chci, aby mi někdo rozuměl....
Aby mi někdo řekl víc než jenom, že to bude dobré, protože teď to sakra dobré není!..
Jenže... Chci aby mi někdo porozuměl, ale sama nejsem schopná dávat šanci, aby to někdo vůbec dokázal...
Jediný kdo mi rozumí jsem já... Já.... Ta které se bojím..
Co když se z toho ani dostat nedokážu?
Nevím, co se to se mnou děje....
a děsí mě to...
