Zajímavá asi jako prdel

Období, kdy se všichni potí jako prasata a teče z nás nový Nil. Nevím, jestli je to tím dusnem nebo nějakým strýčkem Evžou, co rozhazuje Prášek deprese. Skoro každý druhý můj kamarád řeší nějakou blbost ze svého okolí.. a trápí se.. vážně moc.. A mě to samozřejmě taky trápí..
Všichni pořád něco řeší a mně z toho jde zase jen hlava kolem.. Nedávno jsem byla s nejmenovanou kamarádkou na nejmenované schůzce v nejmnenované kavárně v nejmenovaném městě.. Bylo zvláštní zjistit, že bývalé spolužačky, které trpěly bůh ví jakou "depresí" (vysvětlivka = chtěly na sebe upozornit..) a byly kvůli tomu v motole, si myslí, jak je každý řeší.. Já jako.. Fajn.. Je mi líto, že jim bylo tak bídně, že kvůli tomu chtěli skočit z okna, ale.... Holky... Mně je to vážně u psího zadku.. Absolutně mě to nezajímá a... (ano jsem zlá..) by mi bylo jedno, kdyby jste si něco udělaly... protože do mého života patří jenom zajímaví lidé... (lidé, kteří mě zajímají..)

Z toho plyne, že vy jste asi nebyly..

Tedy..
jedna ano..
Ale..
Druhá ne..
A absolutně se mi těď ta holka hnusí.

Já si nedělám většinou obrázek člověka jenom podle toho, co ostatní řeknou, ale.. Když vím, jak se ten člověk chová.. tak si dovedu nějaké věci odvodit a je mi jasné, že to pravda být asi může.. A je..
Slyšela jsem spoustu věcí a přijde mi vážně vtipné, že stále pomlouvá.. protože si myslí, jak jí tu všichni řešíme... Přitom...
OPRAVDU NEŘEŠÍME.
Dostává mě, jak mají někteří lidi tak nudný život, že se snaží sobě namlouvat, že vlastně ne a jsou tak super, že je všichni řeší..
O

P
R
A
V
D
U
NENENENENE
Je hezké, že si myslíš, že na tebe někdo něco plánuje, ale... věř mi.... holka... ani jednou jedinkrát jsme se o tobě nezmínili... Leda já tak nadhodila, že jsi vážně blbá, protože když už jsis prošla anorexií, kdy sis myslela, že jsi tlustá (a je to fakt hnus období), tak se to snažím normálně udržovat o to víc, že jsem zhubla tak strašným způsobem... a ne to zahodit a přibrat si 5485 tun... Přijde mi, že fakt jen debil se kvůli tomu stane naopak obézním hrochem, protože byl prostě debil i předtím... Jo.. řekla jsis, že anorexie už asi není top zábava a "kuul"..To neznamená, že všem čarodejnicím musíš sežrat perníkovou chaloupku jen na ní narazíš!
Kde asi budou bydlet?!
Chudinky, teď nemají kde jíst malé Jendy!
A přežírání taky není zdravé, tak se vzpamatuj, protože ti ten příval tuku tlačí na zmenčující se mozek.. a mě ta tvá demence začíná bolet za tebe.

Zpět od šered...
Nechci být hnusná, ale...
Jsem hnusná...
Stejně nejsi tak zajímavá, aby to vůbec satálo za řeč a pravděpodobně si na tebe už nikdo ani nevzpomene.. tak si nemysli, že jsi tak ůžasný člověk, aby na tebe pořád někdo něco chystal..
>Je to náročná činnost a já vyčerpaný člověk..
Vím, že je pravda ošklivá, ale nikdo by si o tebe ani botu neotřel.. Tak se přestaň tvářit, jako by se o tebe zajímal celý vesmír..

Modřejší než oceán

Nemám ráda, když na mě lidi koukají. Takové ty tupé pohledy plné opovržení. Jen někam jdu a mám pocit, že o mně mluví, že se mi musí za každou cenu vyhnout nebo naopak vecpat do cesty. Ale pokaždé je tam ten jejich tupý výraz.
"Bože, tohle se opravdu narodilo?" Asi takhle jim to běží hlavou, jen o mě zavadí pohledem. Nebo je to snad jen mou paranoiou nebo sociální fóbií?
Jsem taková šedá myška.. nebo bych jí alespoň ráda byla; člověk toužící po uznání, aby něco vytvořil a hrdě se poplácal po zádech, že něco udělal dobře; tvrdohlavka, která si stojí za svým názorem a potřebuje, aby se lidi zamysleli nad tím, že některé jejich názory jsou prostě tak trochu sračky hlouposti a samozřejmě hrozně výstřední, takže na sebe upozorní i když nechce. Prostě mám ráda věci, které asi normální lidi nemají... A to nemluvě o pachu mrtvých těl.

Bylo mým snem, nechat se obarvit na modro. Už to nějaký ten pátek bude. Ale šedá myška a modrá hlava.. to šlo dohromady možná tak v nějaké hře nebo v anime. Ale udělala jsem to.. Protože víc na mě lidi už snad ani koukat nemohli.
Já v modré vidím takové uklidnění... čistotu... tajemno.. A to je asi vše, co já nejsem.
Ne že bych byla špinavá..
Ale rozhodně je hloupost tvrdit, jak jsem úžasný andílek, který nedělá přesně ty blbosti, které dělá většina..

Už jsem vystřídala spoustu barev.. alespoň tedy z těch normálnějších. Ale až teď si přijdu s barvou opravdu spokojená. Poprvé ve svém životě mám pocit, že mi ta barva jde a nepřijdu si divně. Rozhodně to nespraví to hnusné tělo a obličej, ale.. nepřijdu si v tom tak blbě..
Jen asi nebudu šedá myška, dokud nebudu mít neviditelný plášť.

Není nad dobré sraní a když u toho neznámí lidé nosí do bytu krabice. Včera jsme s přítelem stavěli postel. Takové to "postav si sám" a musím říct, že se mi ještě v životě nespalo tak dobře, jako po těch 4 hodinách debilního skládání..
-Morty 2016
Takže pokud jsi lenivý jako já, tak si zaplať montáž nebo si nevybírej tak složitou postel.

Mám ráda Adventure Time. Ten super animovaný seriál. Je prostě boží. Nedávno jsem si zase udělala čas na ComicsPoint. Našla jsem tam toho s AT tématikou opravdu dost oproti jiným dnům, ale... Proč vše, co mám ráda je drahé a já musím vybírat peníze pod lavičkama, abych měla vůbec na rohlíky? -___-

Blábol blábol a zase blábol

Není nic lepšího, než se potit tak, že se jen pohneš a tvé vlastní kalhoty zpívají Ódu na léto. Taky kdo by v létě nosil černé kalhoty jako já, když je venku počasí přímo úměrné blízkosti Justina (omlouvám se všem gayům..). Sledovat ty lesknoucí se plešky, které vám odráží světlo do očí. No prostě sen každého mladého děvčete.

A přesně tak vypadá má cesta autobusem.. Víš.. z takové té díry do ještě větší, kde se lidé živí kůrkou od chleba a autobus tam jede, když se zrovna řidič nudí a chce si připomenout, že on a jeho rodina žijí vlastně krásným a bohatým životem.

Znají se tu snad všichni a všichni se za zády pomlouvají, že nevíte, s kým se vlastně baví.

Jak si tak jedu a vidím všechny ty týden nemyté hlavy, napadá mě.. co se asi všem honí hlavou.. jestli jsou stejně tak úžasní jako já a nebo prostě jen někdo, kdo tu ani být nemusí.. Jestli se třeba nachystají přepadnout tento autobus, nebo na mě jen promluvit. Abych měla čas vyskočit za jízdy a rozbít si hlavu o jednu z těch krásně udělaných českých cest. Nechápu, proč se vždy neznámí lidé ptají mě... Mám sluchátka, koukám do země... co mám ještě dělat, aby si mě nikdo nevšiml?

Jednou za rok vylezu z domu s domněním, že to venku není tak hrozné a všichni se sletí jako draví ptáci po své oběti.. Mám pocit, že by mě všichni viděli i kdybych měla neviditelný plášť jako Harry Potter. Nejlepší na tom je, že se mě ptají na něco, co ani nevím, protože mám pár vybraných míst, kam zalezu a už mě dlouho nikdo neuvidí..

Dám ti jednu užitečnou radu... Než začneš někoho otravovat s tím, jestli tenhle autobus jede ještě přes nějakou díru, zkus se podívat na tu debilní tabuli, kde máš takový super kus papíru... myslím, že se to jmenuje...
um..
jak to jenom bylo...
JÍZDNÍ ŘÁD a tam máš napsané, co jede za autobus, přes co všechno jede a v kolik hodin!
A není to tak jen s autobusy... vždy se raději podívej někam, než se zeptáš někoho, koho tvá existence obtěžuje jen se přiblížíš do jeho intimní zóny..

Hořet může vše

Pár mých známých, co se nějakým nedorozuměním dozvědělo o mém blogu, si přálo, abych napsala nějakou duchaplnou báseň s trochou motýlků a optimismu. Víš.. takovou tu, ze které si něco člověk odnese. A protože jsem si řekla, že to nemůže být tak těžké, když dnes je básníkem každý, kdo umí rýmovat. Rozhodla jsem se to zkusit. Dala jsem dohromady pár věcí , které mě dělají šťastnou. Myslím, že se mi to opravdu povedlo a mohla bych vydat sbírku "Už nikdy víc", "Mám motýlky v břiše" nebo "Hořet může všechno".

Hořela holčička, hořela.

Hořela hlavička, hořela.

Hořela holčička,

hořela hlavička,

hořely vlasy,

hořelo tělíčko,

hořely řasy,

hořelo jí líčko.

Hořela holčička, hořela.

Holčičky hlavička hořela.

Hořely šaty,

hořely boty,

do její nicoty

.. až zbyl jen prach.

Hořela holčička, hořela.

Hořela kůže, hořela.

Hořela holčička,

hořela kůže,

...

kdo s tím co zmůže?

Hořela holčička, hořela.

Všude jen smrad,

..spálená kůže,

jak tři dny

nemytého muže.

Hořela celá ... celičká.

Hořela holčička, hořela.

Hořela holčička

na mojí pánvi.

Neumím psát.

Teď mám hlad.

Tak mě omluvte

Chce se mi..

.. takže čau.

Kam zmizela krása dnešního světa?

"Proč se stále díváš z toho okna? Jsou tam jen hnusné domy a jinak nic..." Sedne si za stůl a upře pohled na svou polovičku.
"No právě.. Nic... Nedávno jsme se byli podívat na památník Antonína Dvořáka a bylo to tam jako z pohádky.. I les vypadal neuvěřitelně. Jako by ses ocitla najednou v nějaké knize.. Já se nedivím, že lidé v té době byli tak tvůrčí, když kolem sebe měli přírodu, která jim sama dávala tolik inspirace.. Dnes je to úplně... jiné..." Sklopí hlavu a opře si ji dlaněmi.
"Morty... No tak... Nemůžeš to brát zase takhle.." Snaží se jí ukonejšit svým hlasem.
"A jak to mám brát? Já sním o tom, že budu jednou žít ve světě, jak mi jej popisují fantasy knihy.. Kde bude příroda nádherná a bude jedna radost se na ní koukat a procházet se tam... Jenže.... nikde tady jsem to neviděla... A pomyšlení, že dřív lidé na takových místech žili běžně.... "
Druhá polovička k ní přiběhla a padla jí k nohám. Vzala její ruce do rukou a začala je láskyplně líbat. "Jsem tu s tebou.. Bude to dobré ano?... Jsi zase moc přecitlivělá..."
"Já vím... Ty prášky vůbec nepomáhají.. Mám jich tu tolik, že bych se jimi mohla předávkovat, kdybych chtěla.. "
"..."

---

Každé ráno se probouzím s nechutí do dalšího dne s pomyšlením na to, že bude úplně stejný jako den před ním... a den před ním... a ten den před tím dnem.. a ten další den před tím dnem.. Jenom se vzbudím a slzy mám opět na krajíčku. Venku sice svítí sluníčko a jeho paprsky mi padají do obličeje, takže vstát musím, protože je to příjemné asi tolik, jako když Cartmanovi trčela z řiti anální sonda. Když už pracně odkopu peřinu a dokopu se k umyvadlu, kde si vyčistím zuby, abych v ústech neměla tu pochuť po všem možném, co jsem v noci snědla, vezmu kocoura a dám mu najíst. Jediný pohled na to tlusté prase s čumákem zaraženým do hlavy, jako kdyby běžel proti zdi, mi zlepší trošku den a zabrání tomu, abych někoho zabila (i když mi to dá stejně zabrat). No a když jsem konečně oblečená trochu lépe než bezdomovec, tak vyrazím do ulic tohohle super maloměsta.

Povím ti, že je to vážně krásný pohled na ty lidi, co všichni koukají jako bys jim sral den jen projdeš na druhé straně ulice. Jasně... já koukám taky, že bych všechny zabila, nebo že mě všichni serou, ale netajím se tím, protože mě opravdu všichni serou. Navíc... Já jsem já, takže v mém měřítku se tak já chovat můžu a ostatní jsou prostě nicky, co na to nemají právo a raději by se mi měli klidit z cesty. Když se směju, tak je to z větší části jen kvůli tomu, že si představuji, jak vás srazí náhlaďák nebo se vám stane něco ošklivého.
Ano... jsem opravdu milá...
Ano... vím to..
a je mi to už jedno...
Nedávno jsem si říkala, že bych možná mohla trochu zmírnit svou nenávistivost.... Pak mi ale došlo, že mě to naplňuje štěstím a rozhodla jsem se na to kašlat. Nemám důvod se chovat hezky k lidem, ke kterým nechci a kteří se chovají jako králové všech dementů v širokém vesmíru.

No... V každém případě pokračujeme...

Jdu si takhle do školy... Všude samé ošklivé obličeje... všude samé ošklivé domy... všude všechno ošklivé na co se podívám... Všude ošklivé odrazy mého nejvíc krásného obličeja, jako by jej vytesaly anďělé z mramoru.. Stromy fuj.. tráva fuj.. cesta fuj..
Prostě
a
jednoduše
VŠECHNO
fuj.
Pak se podíváte na svoje spolužáky, jak se na vás usmívají a říkáte si: "To mají zase teplotu, nebo co?"
Já se s nimi bavit nesnažím a oni to vidí, tak... co jim je? A pak mi to dojde.. Aha! Oni se vlastně smějí, protože potřebují všem lézt do zadku a nemůžou si prostě některých lidí nevšímat.. A ne jenom oni... I lidé venku... nemám ráda, když se někdo nuceně usmívá.. To raději ať se tváří jak debil, ale vážně mi nemusí lézt do zadku tím, že se bude falešně usmívat. Něco to o tom dotyčném vypovídá, a tak nebudu mít už vůbec žádný zájem na toho člověka promluvit...

Co z toho plyne?
Tvařte se raději normálně a nesnažte se být anální sondou.. Není to příjemné, když vám ze zadku trčí satelit..



Nedávno jsem se rozešla se svým přítelem... A tenhle měsíc bychom spolu byli rok.. A to je zatím můj nejdelší vztah..
Vážně mi na něm záleží a mám ho hodně ráda.. opravdu moc, ale... Uvědomila jsem si, že jsme úplně jiní a nemám si s ním co říct... a pro mě to je důležitější než cokoliv... rozumět si s člověkem po psychické stránce a vézt dlouhé konverzace.. Jenže jemu jsem to vyčítala už dlouho a kdybych s ním byla ještě delší dobu, tak... by to bylo ještě horší..

Je to strašné, když vidíte, jak to někoho ničí.... A je to kvůli vám...
Nikdy si to neodpustím, ale.. vím, že bych ho zničila víc, kdybych s ním zůstala...
Takže jestli si to někdy přečte, tak.... Moc se omlouvám...
Moc se omlouvám všem, kterým jsem ublížila..
Vše si pamatuji a na vše neustále myslím.. a opravdu mě to mrzí a trápí...

Promiňte mi mou hloupost a neschopnost řešit problémy.. Vše se snažím odkládat co nejdéle, protože nikomu nechci ublížit, ale pak je to ještě horší... a mrzí mě to...
vážně moc...