Kam zmizela krása dnešního světa?

"Proč se stále díváš z toho okna? Jsou tam jen hnusné domy a jinak nic..." Sedne si za stůl a upře pohled na svou polovičku.
"No právě.. Nic... Nedávno jsme se byli podívat na památník Antonína Dvořáka a bylo to tam jako z pohádky.. I les vypadal neuvěřitelně. Jako by ses ocitla najednou v nějaké knize.. Já se nedivím, že lidé v té době byli tak tvůrčí, když kolem sebe měli přírodu, která jim sama dávala tolik inspirace.. Dnes je to úplně... jiné..." Sklopí hlavu a opře si ji dlaněmi.
"Morty... No tak... Nemůžeš to brát zase takhle.." Snaží se jí ukonejšit svým hlasem.
"A jak to mám brát? Já sním o tom, že budu jednou žít ve světě, jak mi jej popisují fantasy knihy.. Kde bude příroda nádherná a bude jedna radost se na ní koukat a procházet se tam... Jenže.... nikde tady jsem to neviděla... A pomyšlení, že dřív lidé na takových místech žili běžně.... "
Druhá polovička k ní přiběhla a padla jí k nohám. Vzala její ruce do rukou a začala je láskyplně líbat. "Jsem tu s tebou.. Bude to dobré ano?... Jsi zase moc přecitlivělá..."
"Já vím... Ty prášky vůbec nepomáhají.. Mám jich tu tolik, že bych se jimi mohla předávkovat, kdybych chtěla.. "
"..."

---

Každé ráno se probouzím s nechutí do dalšího dne s pomyšlením na to, že bude úplně stejný jako den před ním... a den před ním... a ten den před tím dnem.. a ten další den před tím dnem.. Jenom se vzbudím a slzy mám opět na krajíčku. Venku sice svítí sluníčko a jeho paprsky mi padají do obličeje, takže vstát musím, protože je to příjemné asi tolik, jako když Cartmanovi trčela z řiti anální sonda. Když už pracně odkopu peřinu a dokopu se k umyvadlu, kde si vyčistím zuby, abych v ústech neměla tu pochuť po všem možném, co jsem v noci snědla, vezmu kocoura a dám mu najíst. Jediný pohled na to tlusté prase s čumákem zaraženým do hlavy, jako kdyby běžel proti zdi, mi zlepší trošku den a zabrání tomu, abych někoho zabila (i když mi to dá stejně zabrat). No a když jsem konečně oblečená trochu lépe než bezdomovec, tak vyrazím do ulic tohohle super maloměsta.

Povím ti, že je to vážně krásný pohled na ty lidi, co všichni koukají jako bys jim sral den jen projdeš na druhé straně ulice. Jasně... já koukám taky, že bych všechny zabila, nebo že mě všichni serou, ale netajím se tím, protože mě opravdu všichni serou. Navíc... Já jsem já, takže v mém měřítku se tak já chovat můžu a ostatní jsou prostě nicky, co na to nemají právo a raději by se mi měli klidit z cesty. Když se směju, tak je to z větší části jen kvůli tomu, že si představuji, jak vás srazí náhlaďák nebo se vám stane něco ošklivého.
Ano... jsem opravdu milá...
Ano... vím to..
a je mi to už jedno...
Nedávno jsem si říkala, že bych možná mohla trochu zmírnit svou nenávistivost.... Pak mi ale došlo, že mě to naplňuje štěstím a rozhodla jsem se na to kašlat. Nemám důvod se chovat hezky k lidem, ke kterým nechci a kteří se chovají jako králové všech dementů v širokém vesmíru.

No... V každém případě pokračujeme...

Jdu si takhle do školy... Všude samé ošklivé obličeje... všude samé ošklivé domy... všude všechno ošklivé na co se podívám... Všude ošklivé odrazy mého nejvíc krásného obličeja, jako by jej vytesaly anďělé z mramoru.. Stromy fuj.. tráva fuj.. cesta fuj..
Prostě
a
jednoduše
VŠECHNO
fuj.
Pak se podíváte na svoje spolužáky, jak se na vás usmívají a říkáte si: "To mají zase teplotu, nebo co?"
Já se s nimi bavit nesnažím a oni to vidí, tak... co jim je? A pak mi to dojde.. Aha! Oni se vlastně smějí, protože potřebují všem lézt do zadku a nemůžou si prostě některých lidí nevšímat.. A ne jenom oni... I lidé venku... nemám ráda, když se někdo nuceně usmívá.. To raději ať se tváří jak debil, ale vážně mi nemusí lézt do zadku tím, že se bude falešně usmívat. Něco to o tom dotyčném vypovídá, a tak nebudu mít už vůbec žádný zájem na toho člověka promluvit...

Co z toho plyne?
Tvařte se raději normálně a nesnažte se být anální sondou.. Není to příjemné, když vám ze zadku trčí satelit..



Nedávno jsem se rozešla se svým přítelem... A tenhle měsíc bychom spolu byli rok.. A to je zatím můj nejdelší vztah..
Vážně mi na něm záleží a mám ho hodně ráda.. opravdu moc, ale... Uvědomila jsem si, že jsme úplně jiní a nemám si s ním co říct... a pro mě to je důležitější než cokoliv... rozumět si s člověkem po psychické stránce a vézt dlouhé konverzace.. Jenže jemu jsem to vyčítala už dlouho a kdybych s ním byla ještě delší dobu, tak... by to bylo ještě horší..

Je to strašné, když vidíte, jak to někoho ničí.... A je to kvůli vám...
Nikdy si to neodpustím, ale.. vím, že bych ho zničila víc, kdybych s ním zůstala...
Takže jestli si to někdy přečte, tak.... Moc se omlouvám...
Moc se omlouvám všem, kterým jsem ublížila..
Vše si pamatuji a na vše neustále myslím.. a opravdu mě to mrzí a trápí...

Promiňte mi mou hloupost a neschopnost řešit problémy.. Vše se snažím odkládat co nejdéle, protože nikomu nechci ublížit, ale pak je to ještě horší... a mrzí mě to...
vážně moc...