5 nejoblíbenějších písniček #1

Už si asi tři měsíce říkám, že bych mohla napsat nějakých svých top 5 oblíbených písniček, které poslouchám nejvíce a nemůžu je vypustit z hlavy, ať do ní mlatím všeličím..
Protože mám tento blog už skoro dva roky (myslím, že dva..) a nemám vlastně pořádně nic, co bych mohla tak nějak pravidelně vydávat, tak jsem se rozhodla, že přibližně koncem měsíce bych vždy mohla nadhodit nějakou tu 5ku. Protože jinak zatím nějak nevím, co bych tak nějak pravidelně mohla přidávat..

---

#1
Takže první písnička bude od Artic Monkeys, což je anglická indie rocková skupina.
Byla uveřejněna na albu Favourite Worst Nightmare, které vyšlo 18. dubna 2007.
Název písně: Fluorescent Adolescent



#2
Druhá následuje od americké glammetalové skupiny Bleck Veil Brides.
Dostala místo na albu Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones, vydané 8. ledna 2013.
Název písně: Lost It All



#3
Další je od irského hudebníka a zpěváka Hoziera.
Objevila se v albu Hozier, které vyšlo minulým rokem (2014) 10. června.
Název písně: Take Me To Church.



#4
Následuje skladba tuším od australské post-hardcorové skupiny Sienna Skies.
Naleznete ji na albu Seasons, které bylo vydáno 28. 7. 2014..
Název písně: Always Yours



#5
Pátá a poslední skladba je od metalcorové kapely z Německa, která nese název Caliban.
Skladbu můžete slyšet na albu I Am Nemesis, které vyšlo někdy v roce 2012.
Název písně: This Oath
Nejraději bych tutu skladbu věnovala jedné osobě..
....kdybych mohla a mělo to nějakou cenu...

Tvář ve svých rukách

Tento článek bude spíše pro ty, kteří mě znají/znali osobně a chodí na můj blog.
Po celkem nedávné konverzaci s jednou osobou, která sem jednou za čas zavítá (on moc dobře ví, koho myslím), jsem si uvědomila jednu věc, kterou si asi většina lidí, co si sem tam přečte pár mých řádků neuvědomuje. Já si myslím, že by bylo tedy vhodné, to sem napsat.

---

#1
Chci říct, že tento blog je založený kvůli tomu, abych sem napsala hlavně to, co mě trápí a pomohlo mi to tak jisté věci překonat. Byl založený kvůli tomu a tak nějak chci, ať to tak je i dál. Ovšem to neznamená, že se mi nedějí i ty pěkné chvilky, kdy se mám opravdu fajn a užívám si času se svými přáteli. To, že sem píši plno svých pochybností neznamená, že si prostě nedokáži i ten čas užít.

#2
Sice sem píši, jak nenávidím lidi, jak jsem hnusná, jak se bojím, že od sebe všechny odeženu a tak.. Ale taky je třeba si uvědomit, že to jsou opět mé obavy a že já jsem k sobě hodně kritická i když si to sama připustit kolikrát nechci a taky si to nepřipouštím. Na druhou stranu ale vím, že jsem se stihla dost změnit. Pomáhám lidem s jejich problémy, směji se na ně, jsem na ně milá a hodná. Zkrátka jsem se hodně posunula a tak nechci, ať mě soudí někdo podle toho, jaké to bylo před více jak půl rokem.. Ano. Dokážu být zlá a někdy to prostě pokazím (a to hodně), ale opravdu jsem se posunula o dost dál, takže.. Tak..

#3
Ke každému se chováme jinak... Jak já, tak ty. Každý nás pozná jinak a nenajdou se jediní dva lidé, co by nás znali stejně. Chováme se jinak před třídou, rodiči, přáteli, či partnery..Tím chci říct, že k někomu se sice zachovám hrozně, ale mám k tomu důvod. Ale to se naopak vyrovná tím, že se zase spoustě jiným snažím hodně věnovat.. Já nejsem jenom ta hnusná stránka... Mám i dobrou stránku, kterou se snažím rozvíjet.. A v poslední době se mi to daří. (A tím nemyslím pár dnů, nebo týdnů..)

#4
Ne každý problém sem napíši a nebo jej někomu řeknu.


Snad jsi pochopil, co jsem se tímto snažila říct.

Mortyho depresivní koutek.

Delší dobu jsem na internetu neroznášela své chmury a tak je hodlám do této světové pavučiny opět vypustit jako KENTAURA, který pokazí náladu snad úplně každému.

"Morty..." Pohladí jí po zádech její druhá polovička.. "To bude dobré.."
"Prosím tě... Nelži mi.." Povzdechne si. "I kdyby ano, tak se to vše zase pokazí.."
"Vždy jsi se přes to dostala a znovu se přes to dostaneme..."
"Co když se přes to už dál dostávat nechci?... Co když už... necítím žádnou náplň.. Všechno to štěstí mi vždy uteče mezi prsty..."
"Zase se najde někdo, kdo tě bude mít rád a už tě to pokazit nenechá..."

---

Sakra.. Ale já nechci, ať mě má zase někdo rád.. vždy se to pokazí. S tím jsou jen starosti a trápení. Já... Chtěla bych, ať se mám ráda sama, ale to nejde, když jen při pohledu do zrcadla se mi chce zvracet. Jak já se tak strašně nenávidím. Nikdy jsem neudělala nic dobře a když už jsem si to konečně začala myslet, tak... se ukázalo, že to bylo stejně špatně...

Ne že by o mě zájem nebyl. Kdybych chtěla, tak mohu mít 4 kluky, ale.. já nechci.. Sama se divím, kde se jich bere tolik. Navíc.. Já nechci s kámošema řešit to, že je nemám ráda, že jim nevěnuji tolik pozornosti, kolik by si představovali a tak. Skara, ale.. já prostě.. Jo jsem strašný člověk. A když se s tím neumí jiní vypořádat, tak mají smůlu, já prostě... jsem to já. Je to mé hnusné špatné já, které už prostě nedokáže nabrat sílu na řešení všeho a tak se jisté věci snaží ignorovat. Nejsem s sebou spokojená, ale to nikdy 100% stejně nebudu, takže.. Prostě zůstávám dále tou černou dírou ve vesmíru..



Jednou jsem si takhle seděla ve škole na topení a přemýšlela jsem. Z druhého konce na mě mávala kamarádka a říkala, ať se usměju. A najednou mě napadlo... Co když vlastně šťastná být nechci? Co když se toho štěstí bojím? Co když jsem si tolik zvykla na své deprese a úzkostlivé stavy, že už... ani nechci cítit tu radost..



No a trochu pozitiva na závěr.. Kamarádka je už zpět z nemocnice.. Dnes byla konečně ve škole, ale je opravdu hubená... Nicméně... je na tom o dost lépe..

Zombie pod postelí

Jak jsem se již zmiňovala v jednom ze svých předchozích článků, skladuji si pod postelí zombie. Někdo si nad postel věší lapač snů, někdo si do peněženky strká šupiny či jiné hlouposti, ale já si kráčím po městě s nějakou částí těla, kterou jsem ukradla jednomu ze svých zombie pod postelí.. musím říct, že to docela pomáhá.. Možná až moc dobře. Odháním od sebe špatné lidi.. bohužel i ty dobré.

---

Spousta lidí sní o spoustě věcech a chce spoustu věcí. Ovšem... Ty sny za tebe nesplní tvůj beznohý zombie.. Ty věci ti nepřinesou tvé šupiny v peněženkách a čepka po tvojí prapraprapramvjkfvjioswvndwi babičce Gertě, která smrděla takovou tou typickou mrtvolí vůní, utápěla svůj smutek v cisternách rumu a prskala tak daleko jako lama (cože je přibližně 15m).. Když člověk něco opravdu chce, nesmí spoléhat na zázrak, nesmí spoléhat na nikoho jiného.. Není to zrovna nejlepší, ale musí spoléhat sám na sebe.. Co si sám neuděláš, to nemáš..



Nenávidím, když člověk něco nakecává a nalhává ostatním, ale sám pro to nic nechce udělat.
Máš nějaké sny? Tak o nich přestaň snít a začni je žít. Něco chceš, tak pro to něco udělej... Pak si budeš jenom vyčítat, že jsi to neudělal. Možná to nevyjde, ale pořád lepší, než o to vše přijít..

Bože... taky mě štve, že já se snažím dělat vše pro ostatní, ale... Kdo kdy udělal něco pro mě?...


Teď nevím, kdo to řekl, jak to přesně bylo a kde jsem si to přečetla, ale znělo to asi nějak takto..
Problémem lidí je, že si všichni myslí, že mají mnoho času..
(Ano, byla jsem líná to zase hledat..)

Proč nění láska nekonečná?

Do očí se jí hrnou slzy, že by mohly překonat i Niagarské vodopády. Pomalu ale jistě jí dochází zásoba kapesníků. Lidé v obchodě si o ní už musejí říkat, že je na nich závislá jako feťák na pervitinu. A asi i je.. Každý večer si vytáhne potřebnou dávku z šuplíku a pak ji použije jako záchranu před svou bolestí.
Běží se opět vybrečet nad klávesnicí sevého blogu, ovšem její denní dávka nestačí a tak si vezme víc.

---

Kam se poděla všechna ta láska z tohohle světa? Jako malá jsem jí byla plná a teď... Čím jsem starší, tím mi přijde, že mě všechna míjí. O to více mě zaráží to, že vlastně nejsem vůbec stará.. Jsem ještě malá příšera, která si skladuje své zombie pro štěstí někde pod postelí, aby jí odehnaly zlé sny. Poznámka: Sehnat si nové zombie.

Bolí to.. Tolik to bolí.. Ale vážně. Nevím proč, ale vždy když pomyslím na ty pěkné časy a pak si uvědomím, že mě to všechno opustilo, projede mnou hnusná bodavá bolest. Nemusím si platit ani za akupunkturu. Je mi strašně zle. Nechci myslet na jídlo, protože si potom vzpomenu, jaké to bylo, když jsem jedla s tebou.. Sakra, proč jsem s tebou někdy jedla?! Ty dřívější vztahy byly vždy alespoň odněkud z jiného světa, ale ty musíš být ze stejného. Když jdu tudy, kudy jsme šli spolu, tak mám chuť spáchat harakiri. A proč, když se s tebou někdy vidím, tak se najednou začneš chovat zase tím tvým úžasným způsobem, do kterého by se zamilovala každá druhá, a já se můžu přetrhnout v naději, že vůbec nějakou naději mám. Proč se nemůžeš chovat jako ten největší hajzl.. Dobře.. i to by mé city nezměnilo, protože vím, jak jsem na tom byla dříve..

Bojím se, že zase sáhnu po své nejlepší kamaráde, která jediná se mnou dokáže sdílet tu nejhorší bolest.. To světélko, za kterým jsem se tak beznadějně hnala, pohltila tma.. Nemám sílu.. Mám hlad, ale kdybych se najedla, tak to vyzvracím rychlostí světla.. Ani to nemusím sníst a už to bude venku..
Možná, že když zůstanu stát na jednom místě, už nikdy neudělám nic špatně... A už ti možná neublížím... a ostatním třeba taky ne..

Říká se, že se stane to, co se stát má... Tak proč se nemůžou dít hlavně dobré věci a mezi nimi špetka toho špatného.. Proč to musí být to špatné, kde se na chvilku objeví světélko, které pak začne blikat, až zhasne a je všem ještě hůř, než před tím..

Koukám na noční oblohu z místa, kde jsme na ni hleděli spolu.. Chtěla bych zase přes ty zatracené slzy vidět krásu hvězd..