Delší dobu jsem na internetu neroznášela své chmury a tak je hodlám do této světové pavučiny opět vypustit jako KENTAURA, který pokazí náladu snad úplně každému.
"Morty..." Pohladí jí po zádech její druhá polovička.. "To bude dobré.."
"Prosím tě... Nelži mi.." Povzdechne si. "I kdyby ano, tak se to vše zase pokazí.."
"Vždy jsi se přes to dostala a znovu se přes to dostaneme..."
"Co když se přes to už dál dostávat nechci?... Co když už... necítím žádnou náplň.. Všechno to štěstí mi vždy uteče mezi prsty..."
"Zase se najde někdo, kdo tě bude mít rád a už tě to pokazit nenechá..."
"Morty..." Pohladí jí po zádech její druhá polovička.. "To bude dobré.."
"Prosím tě... Nelži mi.." Povzdechne si. "I kdyby ano, tak se to vše zase pokazí.."
"Vždy jsi se přes to dostala a znovu se přes to dostaneme..."
"Co když se přes to už dál dostávat nechci?... Co když už... necítím žádnou náplň.. Všechno to štěstí mi vždy uteče mezi prsty..."
"Zase se najde někdo, kdo tě bude mít rád a už tě to pokazit nenechá..."
Sakra.. Ale já nechci, ať mě má zase někdo rád.. vždy se to pokazí. S tím jsou jen starosti a trápení. Já... Chtěla bych, ať se mám ráda sama, ale to nejde, když jen při pohledu do zrcadla se mi chce zvracet. Jak já se tak strašně nenávidím. Nikdy jsem neudělala nic dobře a když už jsem si to konečně začala myslet, tak... se ukázalo, že to bylo stejně špatně...
Ne že by o mě zájem nebyl. Kdybych chtěla, tak mohu mít 4 kluky, ale.. já nechci.. Sama se divím, kde se jich bere tolik. Navíc.. Já nechci s kámošema řešit to, že je nemám ráda, že jim nevěnuji tolik pozornosti, kolik by si představovali a tak. Skara, ale.. já prostě.. Jo jsem strašný člověk. A když se s tím neumí jiní vypořádat, tak mají smůlu, já prostě... jsem to já. Je to mé hnusné špatné já, které už prostě nedokáže nabrat sílu na řešení všeho a tak se jisté věci snaží ignorovat. Nejsem s sebou spokojená, ale to nikdy 100% stejně nebudu, takže.. Prostě zůstávám dále tou černou dírou ve vesmíru..
Jednou jsem si takhle seděla ve škole na topení a přemýšlela jsem. Z druhého konce na mě mávala kamarádka a říkala, ať se usměju. A najednou mě napadlo... Co když vlastně šťastná být nechci? Co když se toho štěstí bojím? Co když jsem si tolik zvykla na své deprese a úzkostlivé stavy, že už... ani nechci cítit tu radost..
No a trochu pozitiva na závěr.. Kamarádka je už zpět z nemocnice.. Dnes byla konečně ve škole, ale je opravdu hubená... Nicméně... je na tom o dost lépe..
Žádné komentáře:
Okomentovat