Barevný to svět

Víš, kdy vidím svět barevně?
Když maluji.. nebo fotím..
To jsou věci, ke kterým se tak nějak po tom všem pořád vracím.. Tak se dá říct, že mě to asi baví... Jsem člověk, který se vždy pro něco nadchne... ovšem.. nikdy mi nic tak dlouho nevydrželo.. Dá se říct, že zvládám spoustu věcí celkem.. obstojně.. (no dobře.. jak kdy..) Jsem ve všem průměr.. Od všeho něco, ale ve výsledku nic... Nejsem ten typ, co někde projde a nechá za sebou rozkvétající cestičku. Je mi z toho někdy na nic.. protože bych ráda, aby to bylo vše tip ťop..

---

Minulý týden jsem se zúčastnila malého workshopu v Praze. Samozřejmě se jednalo právě o focení. Byl konkrétně zaměřen na focení s Dianou F+ a pořádal jej jistý majitel malinkého obchůdku s analogovými fotoaparáty (Analogue). Pořádají zde více workshopů, tak se v případě zájmu určitě podívej.
Radovan je moc příjemný a především vtipný pán, dalším plusem bylo, že na začátku workshopu nám zaplatil kávu v podniku jen kousek nad obchodem, kde dělají opravdu výbornou kávu (Jakože já jsem typ, co prostě vidí kafe jako kafe.. Dělám si srandu.. Zkrátka mne žádná takto zatím neohromila). Bohužel jsem nepostřehla název a tak sem nedám odkaz. Fotky jsme nafotili celkem rychle a protože jsme měli zaplacené původně 4 hodiny, tak nám slíbil, že fotky dokonce vyvolá.

Byla to celkem sranda. Nelituji, že jsem investovala právě do tohoto a určitě se připletu na další kurzy. Možná tam někdy uvidíš modrou hlavu a možná bude dokonce moje..
Jak fotky dopadly se můžeš podívat sám.

#1



#2



#3



#4



#5



#6



#7



#8



#9



#10



#11



#12

Bojím se být svá

Zase tě zdravím.. Chyběla jsem ti?
..heh.. Pochybuji..
Jsem nikdo.. Vždy jsem byla a pravděpodobně budu už do konce svého života.. Nesnažím se být už ani naivní.. i tak se stejně někdy přistihnu, jak potají jsem.. Že tajně věřím tomu, jak jednou bude zase večer, kdy nebudu cítit sevřené hrdlo... Jako kdyby do něj něco pomalu rylo drápy.... a dostávalo se to hlouběji a hlouběji.. Že nebudu cítit celé tělo, jak se třese a marně se snažit udržet slzy.. nemít husinu..
Kdybys jen věděl,.. jak je to nepříjemné!
Tak zatraceně... nepříjemné!
A i když se snažím, tak to prostě nejde zastavit..
Jediné co se mění, je tlak na hrudi.. Který se zvětšuje..
A ten ztrcený kyslík ubývá...
.. a já už nevím, jak jinak křičet o pomoc...
..jinak než to napsat..
.. to je to jediné, na co mám sílu... a kde se jedině dovedu pořádně otevřít..
Zkus si představit... jak mi je... a co musím zvládat každý den...
každý
pitomý
DEN!..

Jenže tohle nikdo nechápe!.. Nikdo..
a já tak strašně potřebuju cítit, že mě někdo chápe...
jako tenkrát..
Vím...
Bylo to dávno...
Asi si to i idealizuji... ale..
..nebylo to daleko od pravdy...
Víš, jaké to je, když si i po tolika letech říkáš, že to bylo to nejkrásnější období v životě a už to nikdy takové nebude?
Když víš, že nikdy nepotkáš nikoho tak...
Stále se přes to nedovedu přenést... a stále to bolí..
Tak hrozně moc...
A nikdo neslyší, můj křik..

Pravděpodobně mám poruchu osobnosti... Tedy... Tvrdí to doktorka F. a víš, že jí moc nemusím.. Ale psychotesty se k tomu taky dost prudce přikláněly... Jen nejsem hold ještě dospělá a tak.. to nechce hned takhle uzavírat...
Nepůsobí mi totiž antidepresiva... Což.. u deprese by měly... Ještě jsem jich nevyzkoušela tolik, ale prostě... vše to začíná zapadat... taky začíná být dost jasné, že se toho nikdy úplně nezbavím...
Ale já na to už prostě nemám sílu.. Tak strašně moc se snažím mít... a zvládat to... jenže to nejde..

*bezvládně sebou plácne na postel a snaží se trochu uklidnit.. když ovšem vidí, že je to bez výsledku, přitáhne si kolena k bradě a snaží se nebýt nahlas... protože nikdo nesmí vidět, že je tak slabá..*

TMA

Okusuje tužku a přemýšlí, co má napsat do deníku, který jim zadal učitel na výtvarné.
"Tak udělej alespoň čárku! Půjde to pak samo.." Naznačí její druhá polovička, která už netrpelivě pochoduje po pokoji. Její ruce zkřížené na prsou značí, že už jí opravdu došla veškerá trpělivost.
"Ale... To jen tak nejde.. " Odpoví a dál kroutí s tužkou mezi zuby.
"Morty... Vždyť je to jen hloupý deník.." Procedí skrz zaťaté zuby..
"Ale jak na tom mám pracovat jako na deníku, když vím, že... že si to nakonec všichni ukážeme a že z toho má být taková naše "roční práce".. Nemůžu tam prostě napsat, že bych si nejraději pověsila na stromeček bulvy.. Nemůžu tam napsat o tom, jak mi přijde krev krásná a jak bych si jí nechala protékat mezi prsty.. A navíc... už to není takové to čmárání "jen tak"... Prostě už přemýšlíš nad tím, jak chceš, aby to ve výsledku vypadlo... Takže to podle mě ztrácí tak trochu význam..." Lehne si na záda a zavře oči..
"Proč bys nemohla?" Sedne si vedle ní...
"Protože by to vypadalo moc divně.. Všichni by se na mě dívali, co to jako má být a... Já nechci vidět ty divné pohledy plné opovržení.. Něco prostě... Jen tak někdo vědět nemůže..." Roztáhne nohy a ruce vedle těla jako když se snaží udělat andíka ve sněhu..
"Jo... Asi máš pravdu... Ale já jsem tu s tebou.. Ano?"
Morty škubne koutek.. Pak se posadí a z úst jí vyjde málé uchechtnutí.. "Jsi tu se mnou, protože nemáš na výběr.." Podívá se na svou druhou polovičku, která stihla změnit svůj výraz opět na ledový.

Víš.. Dlouho jsem žila doma... zavřená v pokoji a ani ven jsem nešla. Nepozdravila jsem rodiče, když jsem odcházela do školy (tam se hold muselo) a ani když jsem přišla... Jídlo jsem si brala pouze do pokoje, a tak o mně věděl pouze bratr, protože máme společný pokoj. Celé prázdniny jsem nevylezla od počítače a měla zatažené žaluzie.. Ale jednoho dne se něco změnilo a já je roztáhla... Začala jsem se snažit chodit ven.. Trávit alespoň ty víkendy s někým, na kom mi záleželo... a na kom mi záleží... stále to tak dělám.. Pustila jsem si do svého života trochu toho slunečního svitu. Ovšem.. Je pekně na nic, když je venku "hezky" (vedro až je každý cítit) a místo toho, aby to probudilo dobrou náladu, tak si uvědomím, že by mi mělo být teď trochu lépe, ale není, takže je mi ve výsledku ještě hůř..
Co jsem víc mezi lidmi.. víc se mi prohlubuje ten strach z nich a z celé společnosti... A já uvažuji, jestli jsem tehdy ty žaluzie neměla nechat zatažené..

"Prosím pomoc mi..."
..
"Cítím se tak sama..."
..
"Chci být sama a nepotřebuju nikoho..."
..
"Ale zase chci, aby mě někdo chápal.."
..
"A věděl, jak mi je.."
..
"Chci mít prostě někoho, kdo se mnou tu bolest bude sdílet a kdo bude vědět, jak mi opravdu je.."
..
"Cítím se tak.. sama..."
..
"...prázdná..."

Jela jsem za přítelem do Prahy.. Cesta vlakem byla vcelku (no zažila jsem horší).. Vlakem mi ani nikdy nějak problém jezdit nedělalo (když pominu: babču, která se chovala jako malý harant a i když viděla, že já sedím u okna, tak se musela vecpat mezi mě a to okno; zdržování fronty na lístek, protože paní nemohla prostě slyšet, že jsem říkala kartou na IN do Prahy a když mi vrátila peníze na kartu, tak druhou transakci už prostě v ten den udělat u ČD nemohu; že tam na mě začnou mluvit cizí lidé a já se musím tvářit, že je vše ok a že mi vůbec nenarušují osobní prostor a vůbec si nepředstavuji, že bych jim rozmlátila hlavu o okno; malé uřvané a usoplené děti) a na "Hlaváku" jsem byla za svůj život taky hodněkrát..
No.. Bohužel to přítel nějak nestíhal, já neměla na mobilu baterii a nebyla jsem si úplně jistá, jestli jsem na dobrém místě, kde jsme se měli setkat.. A tak jsem se proplétala mezi lidmi.. nejrychleji jak jen to šlo... Když jsem byla u sloupu, rychle jsem se k němu zády natiskla tak silně, jako bych se chtěla zatlačit až dovnitř. Což jsem chtěla... Rozhlížela jsem se kolem a přítel nikde. Přepadala mě větší a větší panika a když jsem se to snažila rozdýchat, měla jsem slzy v koutcích..
Byla jsem tam tolikrát a nikdy dřív mi to nedělalo až takový problém...
A někdy, když to jednoduše nepřekonám.. mi začne šumět v uších.. přestanu vidět... a tak nastvá jedna z chvilek mého života ve tmě..

Sama?

Dlouho jsem ti nedala vědět.. a za to se ti omlouvám. V hlavě mi běží tolik myšlenek, že... mi dělá problém vůbec nějakou pojmenovat. Natož o ní vyprávět ještě tobě.. a vidět jen dalšího člověka, který mi nerozumí..

Čím dále mě svazuje úzkost a je mnohem větší než kdy dříve. Už o tom nejsem schopná ani psát, protože.. to prostě nezvládám.. začínám chytat záchvaty paniky i na místech, kudy jsem prošla 254534542x.. a zase se mi vrací nespavost.. Ve čtvrtek jsem naspala pouhé dvě hodiny.. a nemohla jsem dál vůbec spát.. prostě to nešlo... a ta postava na mě zase sáhla... a kolébala mě...

---

Připomínala mi tu samou siluetu z dřívějška.. A já byla zase jen vyděšená a snažila se mít zavřené oči.. Vůbec jsem nevěděla, jak mám zase reagovt.. až jsem nakonec vůbec nereagovala.. to se mi stává vždy, když nad něčím přemýšlím.. přemýšlím nad tím tak dlouho, že to zůstne nakonec jen v mé hlavě..
A ne.. není to z těch seriálů... ani z těch strašidelných videí, co sleduji.. To mě totiž uklidňuje.. Tak toho nechte... A kdybych byla psychicky "ok", tak bych to z toho stejně mít nemohla, tak si takové hlouposti strčte za klobouk, protože.... jsou to vážně blbosti..

Včera večer si můj přítel zatrhnul nehet.. snažil se, za pomoci pinzety, vyndat kousíček, který se mu zarážel do masa. Udělalo se mu zle.. prý se mu to stává, když se nípe sám v sobě... a tak jsem se toho ujala.. Asi by to nebylo znepokojující... ale... vážně se mi to líbilo... Nípat se v tom kousku lidského masa.. Fascinovalo mě to.. A to mě teď zaráží.. Mnohem víc než dřív..
Není to krásná fotka?..



Začala jsem koukat na Dextra.. Je to opravdu boží seriál.. Moc se mi líbí. V první sérii tam zabil svého bratra, jediného člověka, který mu rozuměl a který jej přijal takového jaký je.. A tam byl prvně vidět jeho opravdový cit (zvláštní, když je to psychopat)... jak byl zničený z toho, že už mu možná nikdo nikdy rozumět nebude... Přesně jsem věděla, jak se cítí.. Tu bolest jsem prožila znovu.. a teď myslím jen na to, že... mám lidi, kteří mě chápou... ale uvnitř mám prostě pocit, že vlastně ne.. že jsem sama.. a už pořád budu..



Ve škole to taky nezvládám... Dostávám horší známky... taky na to trošku kašlu, ale... já jsem zoufalá z toho, že se učím něco, co je mi prakticky k ničemu.. co nikdy nevyužiju... Taky jsem z té školy vážně stále ve stresu a je mi blbě, jen se ráno probudím. Vrátím se domů pozdě a ještě pak se mám věnovat škole, když jsem se z ní právě vrátila? Ach božeeeeee... Ani seriálům se nemohu moc věnovat. Nevidím v životě absolutně žádný smysl a vážně moc mě to tu štve...
Někde po škole pravděpodobně chodí někdo, kdo ví o mém blogu a... já vůbec nevím, kdo.. A upřímě doufám, že myslí někoho jiného a né mě.. Znepokojuje mě, že by o mně někdo věděl a já o něm ne.. A to mě dostává k dalšímu člověku... Jeden kluk, co chodil (co se snažil.. to je výstižnější..) o mou kamarádku... už je to nějakou dobu zpět.. ví, že já jsem ta, co píše tenhle blog... naštěstí je to dávno a asi si název ani nepamatuje... Ale.... stejně mě znepokojuje, že to ví... a... Co všechno si přečetl? Bože... To je fakt divný, že to ví... Navíc jsem na něj narazila úplně náhodou.. A jak to sakra může vědět? Kde na ten blog narazil? Je to stalker? Opravdu je náhoda, že jsme se poznali?

Poslední dobou jsem malátná.. Stále mám nízký tlak... kousek popoběhnu a jsem strašně zadýchaná... Bývám hodně podrážděná... možná se můj psychický stav odráží ná mém fyzickém?



"Je to strach?"
"Pravděpodobně..."