Dlouho jsem ti nedala vědět.. a za to se ti omlouvám. V hlavě mi běží tolik myšlenek, že... mi dělá problém vůbec nějakou pojmenovat. Natož o ní vyprávět ještě tobě.. a vidět jen dalšího člověka, který mi nerozumí..
Čím dále mě svazuje úzkost a je mnohem větší než kdy dříve. Už o tom nejsem schopná ani psát, protože.. to prostě nezvládám.. začínám chytat záchvaty paniky i na místech, kudy jsem prošla 254534542x.. a zase se mi vrací nespavost.. Ve čtvrtek jsem naspala pouhé dvě hodiny.. a nemohla jsem dál vůbec spát.. prostě to nešlo... a ta postava na mě zase sáhla... a kolébala mě...
Připomínala mi tu samou siluetu z dřívějška.. A já byla zase jen vyděšená a snažila se mít zavřené oči.. Vůbec jsem nevěděla, jak mám zase reagovt.. až jsem nakonec vůbec nereagovala.. to se mi stává vždy, když nad něčím přemýšlím.. přemýšlím nad tím tak dlouho, že to zůstne nakonec jen v mé hlavě..
A ne.. není to z těch seriálů... ani z těch strašidelných videí, co sleduji.. To mě totiž uklidňuje.. Tak toho nechte... A kdybych byla psychicky "ok", tak bych to z toho stejně mít nemohla, tak si takové hlouposti strčte za klobouk, protože.... jsou to vážně blbosti..
Včera večer si můj přítel zatrhnul nehet.. snažil se, za pomoci pinzety, vyndat kousíček, který se mu zarážel do masa. Udělalo se mu zle.. prý se mu to stává, když se nípe sám v sobě... a tak jsem se toho ujala.. Asi by to nebylo znepokojující... ale... vážně se mi to líbilo... Nípat se v tom kousku lidského masa.. Fascinovalo mě to.. A to mě teď zaráží.. Mnohem víc než dřív..
Není to krásná fotka?..
Začala jsem koukat na Dextra.. Je to opravdu boží seriál.. Moc se mi líbí. V první sérii tam zabil svého bratra, jediného člověka, který mu rozuměl a který jej přijal takového jaký je.. A tam byl prvně vidět jeho opravdový cit (zvláštní, když je to psychopat)... jak byl zničený z toho, že už mu možná nikdo nikdy rozumět nebude... Přesně jsem věděla, jak se cítí.. Tu bolest jsem prožila znovu.. a teď myslím jen na to, že... mám lidi, kteří mě chápou... ale uvnitř mám prostě pocit, že vlastně ne.. že jsem sama.. a už pořád budu..
Ve škole to taky nezvládám... Dostávám horší známky... taky na to trošku kašlu, ale... já jsem zoufalá z toho, že se učím něco, co je mi prakticky k ničemu.. co nikdy nevyužiju... Taky jsem z té školy vážně stále ve stresu a je mi blbě, jen se ráno probudím. Vrátím se domů pozdě a ještě pak se mám věnovat škole, když jsem se z ní právě vrátila? Ach božeeeeee... Ani seriálům se nemohu moc věnovat. Nevidím v životě absolutně žádný smysl a vážně moc mě to tu štve...
Někde po škole pravděpodobně chodí někdo, kdo ví o mém blogu a... já vůbec nevím, kdo.. A upřímě doufám, že myslí někoho jiného a né mě.. Znepokojuje mě, že by o mně někdo věděl a já o něm ne.. A to mě dostává k dalšímu člověku... Jeden kluk, co chodil (co se snažil.. to je výstižnější..) o mou kamarádku... už je to nějakou dobu zpět.. ví, že já jsem ta, co píše tenhle blog... naštěstí je to dávno a asi si název ani nepamatuje... Ale.... stejně mě znepokojuje, že to ví... a... Co všechno si přečetl? Bože... To je fakt divný, že to ví... Navíc jsem na něj narazila úplně náhodou.. A jak to sakra může vědět? Kde na ten blog narazil? Je to stalker? Opravdu je náhoda, že jsme se poznali?
Poslední dobou jsem malátná.. Stále mám nízký tlak... kousek popoběhnu a jsem strašně zadýchaná... Bývám hodně podrážděná... možná se můj psychický stav odráží ná mém fyzickém?
"Je to strach?"
"Pravděpodobně..."
A ne.. není to z těch seriálů... ani z těch strašidelných videí, co sleduji.. To mě totiž uklidňuje.. Tak toho nechte... A kdybych byla psychicky "ok", tak bych to z toho stejně mít nemohla, tak si takové hlouposti strčte za klobouk, protože.... jsou to vážně blbosti..
Včera večer si můj přítel zatrhnul nehet.. snažil se, za pomoci pinzety, vyndat kousíček, který se mu zarážel do masa. Udělalo se mu zle.. prý se mu to stává, když se nípe sám v sobě... a tak jsem se toho ujala.. Asi by to nebylo znepokojující... ale... vážně se mi to líbilo... Nípat se v tom kousku lidského masa.. Fascinovalo mě to.. A to mě teď zaráží.. Mnohem víc než dřív..
Není to krásná fotka?..
Začala jsem koukat na Dextra.. Je to opravdu boží seriál.. Moc se mi líbí. V první sérii tam zabil svého bratra, jediného člověka, který mu rozuměl a který jej přijal takového jaký je.. A tam byl prvně vidět jeho opravdový cit (zvláštní, když je to psychopat)... jak byl zničený z toho, že už mu možná nikdo nikdy rozumět nebude... Přesně jsem věděla, jak se cítí.. Tu bolest jsem prožila znovu.. a teď myslím jen na to, že... mám lidi, kteří mě chápou... ale uvnitř mám prostě pocit, že vlastně ne.. že jsem sama.. a už pořád budu..
Ve škole to taky nezvládám... Dostávám horší známky... taky na to trošku kašlu, ale... já jsem zoufalá z toho, že se učím něco, co je mi prakticky k ničemu.. co nikdy nevyužiju... Taky jsem z té školy vážně stále ve stresu a je mi blbě, jen se ráno probudím. Vrátím se domů pozdě a ještě pak se mám věnovat škole, když jsem se z ní právě vrátila? Ach božeeeeee... Ani seriálům se nemohu moc věnovat. Nevidím v životě absolutně žádný smysl a vážně moc mě to tu štve...
Někde po škole pravděpodobně chodí někdo, kdo ví o mém blogu a... já vůbec nevím, kdo.. A upřímě doufám, že myslí někoho jiného a né mě.. Znepokojuje mě, že by o mně někdo věděl a já o něm ne.. A to mě dostává k dalšímu člověku... Jeden kluk, co chodil (co se snažil.. to je výstižnější..) o mou kamarádku... už je to nějakou dobu zpět.. ví, že já jsem ta, co píše tenhle blog... naštěstí je to dávno a asi si název ani nepamatuje... Ale.... stejně mě znepokojuje, že to ví... a... Co všechno si přečetl? Bože... To je fakt divný, že to ví... Navíc jsem na něj narazila úplně náhodou.. A jak to sakra může vědět? Kde na ten blog narazil? Je to stalker? Opravdu je náhoda, že jsme se poznali?
Poslední dobou jsem malátná.. Stále mám nízký tlak... kousek popoběhnu a jsem strašně zadýchaná... Bývám hodně podrážděná... možná se můj psychický stav odráží ná mém fyzickém?
"Je to strach?"
"Pravděpodobně..."
Žádné komentáře:
Okomentovat