Poklepe si s propiskou na čelo. "Hmmm.." "Copak?" Povídá druhá polovička."Ale.. Jen jsem toho dnes celkem dost stihla a jsem docela ráda. Škola dává celkem zabrat." Právě si znovu čte svůj "úžasný" úkol do češtiny.
Vím, že tě to hodně "zajíma" a tak jsem se rozhodla zase udělat takovou smíšeninu hloupostí ze svého života. Ale... kdyby tě to nezajímalo, tak si tohle nečteš. (Celý můj blog se točí kolem mého života.. když nad tím OPĚT uvažuji..)
JARNÍ PRÁZDNINY
Je to sice už delší doba, co se mi toto přihodilo, ale protože o tom musím psát do mnou tak oblíbeného českého jazyka, tak jsem se rouhodla to i tak trochu dát sem. Spíše hodlám vylíčit jeden konkrétní den, protože se mi jej podařilo tak úchvatně popsat. (Dobře... tady to trochu ještě upravím..)
Bydlím ve velikém zapadákově v téhle zapadákovělé zemi a protože nechodím moc ven s přáteli, tak jsem dost velikou část z prázdnin strávila doma. V neděli jsem byla doma sama a protože jsem se nudila (nečekaně), tak jsem si sbalila ty zombie mrtvoly, co mi pár týdnů hnijí pod postelí, aby se tam neusadili zlí duchové,.. nějaké to desatero oblečení a vydala se za kamarádkou na pár dnů do Prahy.
Opět jsme zachránily svět před zombie apokalypsou, na které jsme si vybily všechnu tu nashromážděnou zlost, snědly "vyjímečně" něco nezdravého a jednou ráno jsme se ocitly před nějakým asiiským obchůdkem. V ten den byl naposledy otevřený a tak jsme u těch slev musely být jako správné ženy.
Netrpělivě jsme čekaly, až jej otevřou. Dlouho se však nic nedělo, a tak jsme se nalepily na dveře. Najednou se kolem toho malého ochodu začalo scházet stále více lidí. Většina z toho byly babičky, které si připravovaly své hole k prorážení cesty, protože čekaly na svůj nový čajový set. Očividně z toho měly nervy pryč. Kolem nás vypukla anarchie. Nevinně jsme se krčily naproti dvěřím a jednou za čas se objevil odvážný jedinec, který se pokusil ty nebezpečné dveře otevřít, ale marně. Lidé vytahovali své NOKIE při pokusu je prohodit oknem. Bohužel ani ten nejstarší model neudělal škrábanec na tom vietnamském skle. Ženy zapojily své drapy při škrábaní na dveře a já bych se též zapojila... Ovšem to bych si je nesměla z té nervozity kolem okousat. Muži zase házely granáty, které si vyrobili z dětských pitíček. Byly ke koupi v Bille hned naproti.
Kdykoliv kolem nás procházel nejaký Asiat, upírali jsme na něj své pohledy. Hned, co si toho všiml, přidal do kroku, asi si myslel, že jej chceme sníst.
Po 45 minutách se ovšem ukázal nový statečný jedinec. Rozrážel svými silnými pažemi cestu mezi lidmi, kterých tam bylo pomalu jako na Václavském náměstí. Když se znaven dobral ke dveřím, vytáhl i on svou NOKII, chvilku s ní mlátil do kliky a pak jej kdosi chytil za zápěstí. Vzal mu tu cihlu a vyťukal číslo. Chvilku něco povídal a když zavěsil, oznámil, že majitel dorazí za 10 minut. Nechápavě jsme sledovali a pak se zeptali, kde vzal to číslo. On ukázal na rozdrápané dveře.
OPRAVDU TAM TO ČÍSLO BYLO!
Toho muže pak uznávali jako Boha.
Deset minut uběhlo a dveře se otevřely. Lidé se hrnuli ke vchodu nyní seniorky použily své hole.
Deset minut uběhlo a dveře se otevřely. Lidé se hrnuli ke vchodu nyní seniorky použily své hole.
ZAČALY HRY O ŽIVOT..
Celé Václavské náměstí ve dvoupokojovém malém obchodě.
Když jsme s mojí BIG SIS vykoupily půlku obchodu, vydaly jsme se zakousnout něco poživatelného. Znova něco nezdravého.
Po tomto náročném ránu se každá z nás vydala svým směrem, kam ji nohy zavedou.
U mě to bylo kupodivu domů.
Když jsme s mojí BIG SIS vykoupily půlku obchodu, vydaly jsme se zakousnout něco poživatelného. Znova něco nezdravého.
Po tomto náročném ránu se každá z nás vydala svým směrem, kam ji nohy zavedou.
U mě to bylo kupodivu domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat