Každou minutu zapne mobil. Když vidí, že se po ní nikdo neshání, zase jej vypne. Takhle to jde stále dokola. Den co den. A den co den jí to už začíná dohánět k šílenství. Hlavou jí poletují ty nejhorší myšlenky a obzvlášť jedna. "Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu?.." Tiše nadhodí a zadívá se na knihu Hledání Aljašky od Johna Greena. Sjíždí jí pohledem a dokola přemítá. "Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu utrpení?.... Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu sebeničení?... Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu....života?.." Všechny tyto otázky zůstanou viset ve vzduchu..
Buď zdráv v mém malém Zapadákově, kde lidé liškám řežou hlavy na dobrou noc.
Nemáš tušení, jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu? O této myšlence jsem se nechtěla zmínit v dřívějším článku, protože jsem jí chtěla věnovat jeden samostatný. Jak jsem se již zmínila, tato úvaha je z knihy Hledaní Aljašky.. Teď popravdě nevím, v jakém kontejneru to vyhrabal ten autor a je mi to v podstatě jedno. Nehodlám to momentálně hledat. V každém případě v této knize o tom hodně uvažovala dívka, která se jmenuje... no nebudeš tomu věřit... Aljaška.. Ano přesně tak. A ano, přesně tak se jmenuje i ten stát v USA. Ta to zase vyhrabala z jiného kontejneru, kterému se přezdívá kniha a byla to slova někoho úplně jiného před smrtí. Přemýšlela nad tím, co je to vlastně za labyrint. Nakonec si jej vybrala..
JAK SE KDY DOSTANU Z TOHOHLE LABYRINTU UTRPENÍ?
Sakra já mám chuť být tak sprostá.. Nadávat všem a všemu. A stejně tak do všech a všeho kopat. Ale na druhou stranu nechci.. Nechci být ten vulgární člověk..
PROČ..
MUSÍM..
VŠECHNO..
TAK
DEBILNĚ..
A..
NEPŘEKONATELNĚ..
PODĚLAT..
NA..
PLNÉ..
ČÁŘE?..
Proč jsem tak blbá? Já se snažím neudělat chybu.. Neřeším s tebou problémy svého života, aby jsi nebyl smutný.. Nechtěl jsi ani ty mě vidět smutnou a tak jsem nechtěla být smutná, abych tě opět nečinila smutným.. Snažím se nebýt naštvaná, když uděláš něco špatně.. A jednou jedinkrát, když to prostě pokazíš ty a já jsem opravdu naštvaná... ani nemáš odvahu se mi omluvit a něco s tím udělat...a já prostě udělám něco, co bych nikdy udělat neměla, tak se na to vykašleš..
Proč jsi mi tedy říkal, že mě možná miluješ?
Proč jsi mi říkal, že se mnou budeš, ať se k tobě budu chovat jakkoliv?..
Mohla bych mít lidi, kteří se mi opravdu věnují, kteří se snaží o 106.. abych byla s nimi, ale já blbá se musím zamilovat zrovna do tebe..
V jednu chvilku chceš, ať se ti ozvu... Když se ti ale ozvu, tak nahodíš super výkoný stupeň ignorace jako Časká republika proti válkám s teroristy a než jsme se naděli už padaj hlavy i tady.. Možná.. Kdyby padla i ta moje, tak bys oplakával můj popel s kterým budou v zimě posypávat chodníky. Popravdě se ani nedivím, že je kamarádka nejspíš kvůli pozornosti v nemocnici.
Pak je tu ale i ta druhá chvíle, kdy tvrdíš, že se mnou chceš jít ven... Ale ty se prostě neozveš..
Já nevím.. Jestli někoho milovat znamená... za týden změnit názor, tak já nevím, co k tobě cítím.. Protože i když hledám ty tvé nejhorší vlastnosti, tak... je to pořád stejné a pořád stejně mě to vše mrzí a vyčítám si to.
Každým dnem, kdy se cítím lépe je to v noci o to horší. Čekám, jestli se mi ozveš, ale marně. Vyčítám si, že jsem se připravila o to nejhezčí v životě... Poprvé po těch podělaných třech letech cítím něco takového a musím to opět pokazit.. A co mě štve více je to, že já jsem jediná, koho to vlastně tolik mrzí.
Jednou poznáš, že nikoho takového vlastně už nenajdeš.. A že já byla ještě ta dobrá..
Ano asi to přeháním, ale tohle si opravdu myslím.
Já nemůžu..
Opravdu..
Přetrhl se ve mně poslední provázek..
Prosím... Staň se opět mou propustkou z tohohle labyrintu utrpení...
"Milujeme ty, kteří nás odmítají, a odmítáme ty, kteří nás milují."
-Lucius Annaeus Seneca
Žádné komentáře:
Okomentovat