Dívá se na blogy druhých a pročítá si nejrůznější články. Najednou jí do oka opět padne téma týdne. Protože je už ale celkem pozdě, tak notebook odloží a lehne si. Jenom tak leží na posteli, ruce položené na břiše a pohled upírá do stropu. Všude kolem ní jen tma a ohlušující ticho. Nebo ne? Najednou si uvědomí, že takové ticho zase není. S každou sekundou se jí do duše zasekne zvuk tikajících hodin. ....tik....ťak....Tik....Ťak....TIk....ŤAk....TIK....ŤAK....TIK! ŤAK!.. Doslova jí to začne ubíjet a tak zavře oči a pokusí se poddat spánku. Nakonec se mu plně poddá.
03:10
Otevře oči. Koukne na ty strašné hodiny, co jí v jejím tmavém, ohluchlém životě, dělají jediného promlouvajícího společníka (když nepočítá notebook). Nemůže uvěřit, že spala tak málo a tak znovu zavře oči.
03:15
Koukne na hodiny. Na ty prachsprosté hodiny. Opět zavře oči.
03:20
Tentokrát se na hodiny ani nepodivá. Jenom sleduje strop. Pak se pokusí spát dále.
03:25
Koukne na hodiny začíná jí to už připadat divné. Ale zase se snaží usnout.
03:30
"Co to má kruci znamenat?" Nechápe.
03:35
Kouká do stropu..
03:40
Hraje si s prsty.
03:45
Převaluje se.
03:50
Jde na toaletu.
03:55
Chodí po bytě.
04:00
Dívá se z okna na hvězdy.
04:05
Skáče na místě..
04:10
Zase si lehne. Tentokrát se jí podaří usnout.
Pomalu se zvedne. Promne si svůj bledý obličej. Jako obvykle otevře notebook a najednou si uvědomí, co jí nedalo spát. A rozbrečí se. Není to takový ten hlasitý řev, který vydávají malé děcka, aby na sebe upozornili. Tenhle je tichý. Teda v její hlavě řve, ale vše, co se dostane ven, jsou jenom slzy.
Proč brečí?
Ovládá jí taková bezmoc, pocit samoty.. Nemá tu pro koho být. Kdyby se vytratila z tohoto světa, tak by patřila k takovým těm lidem, o kterých se zmíní ve zprávách, ale nikdo ji vlastně nezná = nepostrádá.
Vše se jí bortí pod rukama jako domeček z karet. Který kdysi někdo postavil, který se už postavit nedá a který se dá pořád jenom ničit. Její život postrádá absolutní prožitky. Je to jenom nehořlavá hromádka strachu, smutku, samoty a ztrát.
Nevydrží to...
Už tu dál držet nechce...
Vezme si všechnu tu zátěž, co za celý svůj život stihla skovat dohromady a postaví se na most věčného klidu. Hledí na plné dno té jámy, kde ještě nikdo nikdy nebyl. Sama má být také po smrti a tak.....
Zavře oči...
Usměje se..
A se zátěží v rukou skočí dolů..
....
Ten pád je její propustka z tohoto vězení.
Jediná věc, co jí umožnila poznat ten pocit štěstí.
....
Je to její lék na všechnu bolest..
..
Žádné komentáře:
Okomentovat