Určitě znáš dny, kdy jsi celou dobu ponořený do svých myšlenek a přemýšlíš nad tím, co by... kdyby.. Co by se stalo, kdyby vypukla zombie apokalypsa? Co by se stalo, kdybych teď potkala někoho, kdo mě vidět nechce? Co by se stalo, kdybych některé věci udělala nějak jinak?
Přesně takhle je to se mnou. Představuji si různé situace a někdy jsou tak živé, že si ani neuvědomím, že na to reaguji nahlas a ne ve své hlavě. Proto na mě někdy lidé koukají, že jsem naprosto divná. Ono si řekneš, že to není nic divného, že toto dělá snad každý, ale problém je v tom, že nad tím přemýšlím neustále. A to je pak trochu divné a hlavně asi ne moc dobré pro mojí psychiku.. jak se zmínila psycholožka.. ale ještě nemá vypracovaný výsledek testů, tak můžu jen čekat.. Jediné, co vím je, že mi poradila, ať na sebe dávám pozor, protože se ztrácím mezi svým světem a realitou.. A když mi to řekla, tak jsem si uvědomila, že má vlastně pravdu. A zůstala tu otázka... Jakto že to ví ona a mně to došlo až teď, že s tím mám problém?
Nerozumím tomu, jak na sebe mám dávat pozor, protože se v myšlenkách a představách topím neustále a když to na mě přijde, tak to prostě zastavit nejde... Je to jako by ses snažil zastavit tekoucí vodopád špuntem od vany. Nedává to absolutní smysl? No právě.. Přijde mi, že nic nedává smysl.. Že celý můj život je jedna veliká chyba, která se stát neměla a pokud ano, tak je to jen díky tomu, aby si ostatní mohli kopnout... Jistě.. Já chápu, že jsou lidi, kteří jsou na tom hůř a musejí zvládat horší věci.. Opravdu to chápu a je mi hrozně mizerně z toho, že já tu brečím nad uplnýma prkotinama. Tohle si říkáš možná právě teď i ty.. Ale co na tom, že někomu, koho neznáš je blbě, protože jej rodiče bijí? Jistě.. Je to hrozné a tomu člověku musí být taky hrozně, ale tobě je právě teď taky mizerně a na tom záleží, protože cítíš svou bolest. Každý je schopen unést jinou tátěž.. A mně už praskají kolena a dochází energie..
V pátek jsem jela vlakem z výtvarné domů a jak jinak než, že jsem opět přemýšlela. Přemýšlela jsem nad tím, jak mi test z matematiky zničil náladu a jak jsem si jí zase na výtvarce spravila. V tu chvíli by se moje pocity daly přirovnat tomu, že mi bylo fajn(?).. Byla jsem opřená hlavou o okno a ze sluchátek mi zrovna hrála písnička Spanish Sahara od Foals. Bylo mi tak nějak příjemně. Sluneční paprsky dopadaly na mou tvář a já si to užívala. Byl to příjemný hřejivý pocit, který obklopoval najednou celé mé tělo. Za oknem ubíhala krajina a já si uvědomila po dlouhé době právě ten jeden okamžik.. Po dlouhé době jsem si přišla skutečná. Přišla jsem si, že jsem právě na tom místě a jsem to právě já.. Tak jako nikdy.. Nebyla jsem myšlenkami jinde.. Byla jsem právě teď a tady.. za tím špinavým oknem.
Jsem tak moc zabraná do svých myšlenek, že už si ani neuvědomuji, co se opravdu děje a přijde mi to jako nějaký vzdálený člověk.. Někdo úplně cizí.. A to je špatně.. Protože zapomínám, co je realita a co není.. Protože si pomalu nepamatuji, jaké to je být v tomto světě a užívat si jeden jediný okamžik..
