"Viki."
"No tak.. Promluv."
"Viki!"
"Tohle už opravdu není vtipné."
"Viki?" drží se za spánky a snaží se probudit ten hlásek v její hlavě, který jí celou dobu doprovázel.
"Tohle přeci nemůže být konec," přitáhne si kolena k bradě a položí na ně čelo.
Možná to je bez loučení lehčí? Alespoň pro jednoho, ale pro kterého? Nebo pro oba? Je to celkem smutné. Člověk si přijde sám, i když je mezi lidmi.
"No tak.. Promluv."
"Viki!"
"Tohle už opravdu není vtipné."
"Viki?" drží se za spánky a snaží se probudit ten hlásek v její hlavě, který jí celou dobu doprovázel.
"Tohle přeci nemůže být konec," přitáhne si kolena k bradě a položí na ně čelo.
Možná to je bez loučení lehčí? Alespoň pro jednoho, ale pro kterého? Nebo pro oba? Je to celkem smutné. Člověk si přijde sám, i když je mezi lidmi.
Jak jistě víš, moje zimní prázdniny byly prodloužené o pobyt v ozdravném zařízení aneb Dobrodružství z psychyatrické léčebny, cesta tam a zase zpátky. Zde jsem potkala spoustu fajn lidí. Až na jednoho, co na mě při pacientském klubu řval, že jsem malá píča a co si taková čubka jako já vůbec dovoluje. Je starší a já bych k němu měla mít úctu. To jsem se mu byla omluvit, že jsem na ně zakřičela, ať drží hubu, protože jsem nezvládala, jak tam mluvil s mojí léčbnovou kamarádkou. A ano.. řekla jsem to oboum.. Ne jenom jemu. Ale nepotřebuji poslouchat věci, jaké jsem slyšela. To byla naštěstí Vikina ještě v mé hlavě. Takže jsem byla schopná se bránit.. věděla jsem, že když to nepůjde, bude tu ona, co to za mě převezme v nejhorším, abych se nerozbrečela. Nu.. Teď tu není a já reaguji strašně přehnaně. Na úplné hlouposti. Nejhorší je, že sama nevím, jak budu reagovat. Chvilku jsem přehnaně apaticka, pak moc empatická a pak mě přemáhá zuřivost.Abych se dostala k pointě tohoto článku. Jedna kamarádka z léčebny... je opět v léčebně. Proč? Chtěla se zabít.. Takže jak mi je? Můžu si vybrat ze škály: "Nic necítím" přes "Co se to děje?" kolem "Je mi na nic" hned vedle "Jsem naprosto v 3,14či" a nakonec samozřejmě "Nezvládám to, odvezte mě, protože dopis na rozloučenou mám napsaný už z psychiatrie." A to jsem s ní byla asi týden před tím venku.
Takže se ptám, co je to štěstí? Viděl jej někdy vůbec někdo? Pocítil, zažil? Já ne. Nedokáži si užívat věci, na kterých mi záleží, protože vím, že se to klasicky posere. Nedovedu se radovat. Když na ty věci dojde,lehce mě to pohladí po tváři, ale... spíš mě to vyděsí..
Zažil si jej někdy? Pokud ano, tak kdy? A jak se to projevuje?
Já nemám tušení..
