Od posledního článku se toho hodně událo.
Odmaturovala jsem na první pokus (i když to byl celkem porod pro mojí psychiku). Jsem přijatá na vysokou a bydlím s přítelem víc jak 2 dny v týdnu. Vím, že to je dlouho a dlouho jsem přemýšlela, že něco napíšu. Jenže brečet stále nad stejnými věcmi nikoho nebaví číst a já vlastně ani nechci psát neustále to samé dokola. Co mě přivedlo k napsání tohoto článku je vlastně celkem prostá věc. Člověk, kterého jsem brala jako dobrého přítele..mě ve svém životě nechce a mě to hodně mrzí..
Všechno to začalo, když mi bylo čtrnáct. Pořádala jsem s kamarádkou u nás ve městě otaku sraz a ta holčina tam byla... Zaujala mě hned na první pohled a ano.. Hodně se mi líbila. Jenže měla přítelkyni. I tak jsem se s ní chtěla bavit, a tak jsem si ji našla na facebooku, přidala si jí a abych začala konverzaci, tak jsem se ptala na školu, na kterou chodila (já se na tu školu chtěla hlásit, tak se mi hodily informace). Začaly jsme se hodně bavit a já se do ní zamilovala. Viděla jsem, jak je šťastná se svou přítelkyní a nechtěla jsem jí to ničit. Nedovedla jsem si představit, jak by bez ní fungovala a já bych jí asi nikdy nemohla dát to, co ona měla... Držela jsem to v sobě. A nemyslím pár dní, ale několik let. Když se ty dvě rozešly, tak jsem už ani nějak nedoufala, že by mě někdy brala jinak. A držela jsem to v sobě dál. Bylo to dost na hovno, ale tak... Nikdo se se mnou tolik nikdy nebavil a já to prostě něchtěla zničit.
Jednoho dne jsem jí řekla, že dost uvažuji o sebevraždě (nebo spíš, že už to mám do detailu vymyšlené).. Bylo toho hodně a bylo to chvilku před mou hospitalizací. Vyptávala jsem se, jaké to je v léčebně a pak mi napsala, že mi nikdy neměla v plánu tohle říkat, ale má mě moc ráda a vždy jí na čase stráveném se mnou záleželo víc, než když byla se svou bývalou přítelkyní. A tím přiložila zase polénko do toho pitomého ohně a zase jsem spadla do toho, jak moc jsem jí měla ráda. Já se jí přiznala, jak jsem to viděla já a zkusily jsme to dát dohromady. Netlačila jsem na ní... Neměla ráda své tělo, a já čekala, než mě ona vezme za ruku, nebo mi dá pusu. Hodně mi na tom záleželo.. Jediné, co jsem jí vyčítala bylo, že mi nebyla schopná odepsat na zprávu, ale přidat něco na instagram nebyl problém. A to mě sralo vždy.
Já nevím, jestli to bylo vážně se mnou tak špatné, ale nakonec to ukončila. Řekla, že není připravená na vztah a že až bude, tak to můžeme zkusit znovu a říkala mi to pořád. Neustále to opakovala... až z ní vylezlo, že to se mnou v plánu zkusit nemá. A potřebuje prostě něco jiného... Dala mi naději a pak jí zadupala pěkně hluboko do země... Tehdy jsem napsala, že bude prostě lepší se nebavit.
Potřebovala jsem čas na to... abych se mohla dát do pořádku a byla se s ní schopná pozdeji bavit.
Když jsem byla hospitalizovaná... Popravdě si už nepamatuji, jak přesně jsem to napsala... Možná to vyznělo ošklivě.. Ono.. co si budeme.. Stále jsem byla naštvaná.. a mrzelo mě to... Ale co jsem tam napsala určitě, tak bylo, že jsem v léčebně a byla bych ráda, kdyby se za mnou přišla podívat... Na to mi přišla zpráva, že je jí to líto, ale že už mě ve svém životě nechce a že si našla (v podstatě něco jako lepší) kamarády. A tehdy jsem se vážně rozbrečela. Protože mi prostě přišlo, že jsem vážně na hovno kamarádka... Strašně to bolelo.. Víc, než když ukončila ten vztah..
Ozvala jsem se jí až po půl roce a víc... S tím, že mě to mrzí, že se omlouvám (i když jsem si nemyslela, že jsem udělala něco špatného..) a že jsme se bavily tak dlouho a přijde mi jako škoda to prostě kvůli tomu zahodit. Že je to super člověk, kterého chci ve svém životě.
Nevím, co tak hrozného jsem jí provedla, ale prostě.. stále jsem měla za to, že ona je ta, co by se měla omluvit.
Na to mi napsala, že mi dávno odpustila a ráda se se mnou bude bavit... a že je ráda, že jsem jí to tak napsala...
Když jsem u ní byla na dalším tetování, tak jsem se bavily... Vše bylo v pohodě... Nebylo to jako dřív a ani jsem to nečekala, ale bavily jsme se... A pak to přišlo. Třičtvrtě roku jsem se jí snažila dostat ven... Ona to vždy odignorovala... Brala jsem to tak, že má prostě jen hodně práce.. Chápala jsem to.. I když mi pak přítel říkal, ať na to kašlu, že kdyby chtěla, tak se prostě ozve... A měl pravdu, jenže já tomu prostě věřit nechtěla...
Napsala mi zprávu. Omluvila se, že mi dala falešné naděje na přátelství, ale že ona se bavit nechce a bude to asi lepší i pro mě. Prý to pro ní bylo špatné období a když jí napíšu, tak se jí to vše připomene a ona to chce mít prostě za sebou...
Víš... Nejvíc mě mrzí to, že si myslíš, že člověk je nějaký a pak zjistíš, že je jiný.... a že ani není schopný si připustit, že i on mohl udělat chybu... a ani není schopný se za ní omluvit... ubíjelo mě to celou dobu, ale chtěla jsem se vážně hodně bavit... a teď vidím, že... o to vlastně nikdy asi tolik nestála.. A co je ještě debilní, že to není poprvé, co mi dala nějaké plané naděje... Nejdřív na vztah... když to bylo skoro za mnou... a pak na přátelství... A já jí vždy tolik důvěřovala. Ona není schopná prostě napsat, že se mi omlouvá.. že ve mě vyvolala zase city .. ale že to nebylo ono a je jí líto, když se z toho budu znovu dostávat...
Omlouvám se, za to, jak je to napsané, ale nemám na to to nějak opravovat...
Odmaturovala jsem na první pokus (i když to byl celkem porod pro mojí psychiku). Jsem přijatá na vysokou a bydlím s přítelem víc jak 2 dny v týdnu. Vím, že to je dlouho a dlouho jsem přemýšlela, že něco napíšu. Jenže brečet stále nad stejnými věcmi nikoho nebaví číst a já vlastně ani nechci psát neustále to samé dokola. Co mě přivedlo k napsání tohoto článku je vlastně celkem prostá věc. Člověk, kterého jsem brala jako dobrého přítele..mě ve svém životě nechce a mě to hodně mrzí..
Všechno to začalo, když mi bylo čtrnáct. Pořádala jsem s kamarádkou u nás ve městě otaku sraz a ta holčina tam byla... Zaujala mě hned na první pohled a ano.. Hodně se mi líbila. Jenže měla přítelkyni. I tak jsem se s ní chtěla bavit, a tak jsem si ji našla na facebooku, přidala si jí a abych začala konverzaci, tak jsem se ptala na školu, na kterou chodila (já se na tu školu chtěla hlásit, tak se mi hodily informace). Začaly jsme se hodně bavit a já se do ní zamilovala. Viděla jsem, jak je šťastná se svou přítelkyní a nechtěla jsem jí to ničit. Nedovedla jsem si představit, jak by bez ní fungovala a já bych jí asi nikdy nemohla dát to, co ona měla... Držela jsem to v sobě. A nemyslím pár dní, ale několik let. Když se ty dvě rozešly, tak jsem už ani nějak nedoufala, že by mě někdy brala jinak. A držela jsem to v sobě dál. Bylo to dost na hovno, ale tak... Nikdo se se mnou tolik nikdy nebavil a já to prostě něchtěla zničit.
Jednoho dne jsem jí řekla, že dost uvažuji o sebevraždě (nebo spíš, že už to mám do detailu vymyšlené).. Bylo toho hodně a bylo to chvilku před mou hospitalizací. Vyptávala jsem se, jaké to je v léčebně a pak mi napsala, že mi nikdy neměla v plánu tohle říkat, ale má mě moc ráda a vždy jí na čase stráveném se mnou záleželo víc, než když byla se svou bývalou přítelkyní. A tím přiložila zase polénko do toho pitomého ohně a zase jsem spadla do toho, jak moc jsem jí měla ráda. Já se jí přiznala, jak jsem to viděla já a zkusily jsme to dát dohromady. Netlačila jsem na ní... Neměla ráda své tělo, a já čekala, než mě ona vezme za ruku, nebo mi dá pusu. Hodně mi na tom záleželo.. Jediné, co jsem jí vyčítala bylo, že mi nebyla schopná odepsat na zprávu, ale přidat něco na instagram nebyl problém. A to mě sralo vždy.
Já nevím, jestli to bylo vážně se mnou tak špatné, ale nakonec to ukončila. Řekla, že není připravená na vztah a že až bude, tak to můžeme zkusit znovu a říkala mi to pořád. Neustále to opakovala... až z ní vylezlo, že to se mnou v plánu zkusit nemá. A potřebuje prostě něco jiného... Dala mi naději a pak jí zadupala pěkně hluboko do země... Tehdy jsem napsala, že bude prostě lepší se nebavit.
Potřebovala jsem čas na to... abych se mohla dát do pořádku a byla se s ní schopná pozdeji bavit.
Když jsem byla hospitalizovaná... Popravdě si už nepamatuji, jak přesně jsem to napsala... Možná to vyznělo ošklivě.. Ono.. co si budeme.. Stále jsem byla naštvaná.. a mrzelo mě to... Ale co jsem tam napsala určitě, tak bylo, že jsem v léčebně a byla bych ráda, kdyby se za mnou přišla podívat... Na to mi přišla zpráva, že je jí to líto, ale že už mě ve svém životě nechce a že si našla (v podstatě něco jako lepší) kamarády. A tehdy jsem se vážně rozbrečela. Protože mi prostě přišlo, že jsem vážně na hovno kamarádka... Strašně to bolelo.. Víc, než když ukončila ten vztah..
Ozvala jsem se jí až po půl roce a víc... S tím, že mě to mrzí, že se omlouvám (i když jsem si nemyslela, že jsem udělala něco špatného..) a že jsme se bavily tak dlouho a přijde mi jako škoda to prostě kvůli tomu zahodit. Že je to super člověk, kterého chci ve svém životě.
Nevím, co tak hrozného jsem jí provedla, ale prostě.. stále jsem měla za to, že ona je ta, co by se měla omluvit.
Na to mi napsala, že mi dávno odpustila a ráda se se mnou bude bavit... a že je ráda, že jsem jí to tak napsala...
Když jsem u ní byla na dalším tetování, tak jsem se bavily... Vše bylo v pohodě... Nebylo to jako dřív a ani jsem to nečekala, ale bavily jsme se... A pak to přišlo. Třičtvrtě roku jsem se jí snažila dostat ven... Ona to vždy odignorovala... Brala jsem to tak, že má prostě jen hodně práce.. Chápala jsem to.. I když mi pak přítel říkal, ať na to kašlu, že kdyby chtěla, tak se prostě ozve... A měl pravdu, jenže já tomu prostě věřit nechtěla...
Napsala mi zprávu. Omluvila se, že mi dala falešné naděje na přátelství, ale že ona se bavit nechce a bude to asi lepší i pro mě. Prý to pro ní bylo špatné období a když jí napíšu, tak se jí to vše připomene a ona to chce mít prostě za sebou...
Víš... Nejvíc mě mrzí to, že si myslíš, že člověk je nějaký a pak zjistíš, že je jiný.... a že ani není schopný si připustit, že i on mohl udělat chybu... a ani není schopný se za ní omluvit... ubíjelo mě to celou dobu, ale chtěla jsem se vážně hodně bavit... a teď vidím, že... o to vlastně nikdy asi tolik nestála.. A co je ještě debilní, že to není poprvé, co mi dala nějaké plané naděje... Nejdřív na vztah... když to bylo skoro za mnou... a pak na přátelství... A já jí vždy tolik důvěřovala. Ona není schopná prostě napsat, že se mi omlouvá.. že ve mě vyvolala zase city .. ale že to nebylo ono a je jí líto, když se z toho budu znovu dostávat...
Omlouvám se, za to, jak je to napsané, ale nemám na to to nějak opravovat...
