Nula

Po celém dni si konečně sedne na židli a hlavu si opře o hranu stolu. Chvilku přemýšlí, co vlastně hodlá dělat, co dělá tak špatně, proč to dělá tak špatně a proč je jí z toho tak špatně. Zvedne hlavu a podívá se na notebook před sebou, který po chvilce nepřítomného pohledu zapne a zase se pustí do čumění na zeď.

Všechno na mě doléhá..



Dneska mi opět kamarád připomněl, že jsem vše posrala. Že jsem nula. Nevím, co dálám pořád tak špatně, že každýmu jen nějak debilně ublížím, nebo prostě něco očividně řeknu a není to dobře. Když já ani nevím, co řeknu tak špatně. Všechno se snažím napravit, když toho času je vždy tolik a jakmile se musím začít trochu hnát, tak mi přijde, že je ho tak málo a já prostě potom nemám na lidi tolik času. Musím se teď starat o školu a spoustu věcí mimo ni. On to nejspíš, ale prostě nechápe.

---

Přišla jsem na to, že lidi, co jsou tak optimistický a pořád se jen usmívají jsou vlastně ti, co zároveň skrývají obrovskou bolest. Strašně moc mě štve, že lidi, kterých si vážím a mám je ráda, mají problémy. Štve mě, že nemám vůbec ponětí, jak někomu pomoct a taky mě mrzí, že o to vlastně většina z nich ani nestojí. Nevím, co to se mnou je, ale... Bože.. Kde jsou ty časy, kdy mi bylo jedno, jak je druhým a skoro jsem byla bezcitná.. chyběl k tomu tak malý kousek. A teď bych mohla brečet nad reklamou na Rex (vlastně to jsou tak blbé reklamy, že nevím, jestli se smát a nebo brečet). Přijdu si hrozně nepotřebná. Jsem nepotřebná. Jenom překážím, nedokážu pomoct, nedokážu zlepšit náladu a spíš naopak. Jsem přítěž... Jsem hrozná nula.

Zase si začínám vyčítat, že jsem s tebou netrávila tolik času a teď už ti to nikdy nemůžu vynahradit. Tohle sis nezasloužila. Kdybych se ti třeba trochu víc věnovala.. Nemuselo nic z toho být tak, jak je..


Sklopí obrazovku a zase si lehne hlavou na stůl. Sleduje z okna svět a ještě víc jí to deptá a trýzní..