Stále dokola si otáčí s propiskou v ruce a přemýšlí... Dělá to vlastně vždy, ale nevědomky.. Nebo si jen tak klepe nohou.. "Proč mě nikdy nenapadlo, jak je příroda hezká?" Jela už tolikrát vlakem a tolikrát se dívala z okna, ale nikdy si nějak neuvědomila, že mimo města je to úplně jiné... Přichází stále o tolik krásy, co je kolem ní a zase začíná vidět jen černo a bílo..
Už to zase jede... Ve třídě se začíná rozjíždět sebepoškozování. Je to divné, že se to takto všechno sešlo.. Dnes už asi na psychicky labilní lidi očividně narazíš běžně. A já k nim patřím taky.. Zase.. Nevím co se ve mně vždy přepne. V jednu chvilku bych se smála a pak... najednou bych se nejraději rozbrečela nad tím, jak je vlastně všechno úplně na.. nic.. Chci ostatním pomoct.. Nechci, ať se řežou, ale.. Když bych si o tom s nimi chtěla promluvit, tak mě to najednou přejde a zhnusí se mi, protože o tom vykládají na každém kroku a... Já si jen připomenu, jak to bylo se mnou a taky si vzpomenu na to, že jsem se to vždy snažila tajit... Tohle mě štve.. A taky mě štve, že se pak začínám chovat pěkně hnusně.. Navíc mě čím dál tím víc láká si zase ubližovat.. Dřív mi to pomáhalo ventylovat mé problémy... A teď mi zase nestačí sedět jen před zrcadlem a vypovídat se sama sobě..
Poslední dobou mám divné pocity... Bojím se.. Pořád mám pocit, že se stane něco hnusného.. Netuším co.. Ale stejně mám strach.. Nemyslím o sebe, ale o některé lidi, na kterých mi záleží... A když si představím to nejhorší, tak se držím, abych se nerozbrečela.. Zase jsem... sračka..
Nenávidím se..
Vážně moc se nenávidím...
Jenom všem přitěžuji..
Zabijte mě někdo...
Já...
Nedokážu to sama..
Myslím, že se mi vybíjí baterky... Takové ty za pár korun od vietnamců.. nejspíš.. Nedokážu nikde najít nové.. Tak už mi nezbývá nic jiného, než jenom čekat..
Jo.. Tohle byl určený článek k tématu minulého týdne, ale ne každý to prostě stihne...
Žádné komentáře:
Okomentovat