Mortyho depresivní chvilka

Je mi to líto..
Všechno tak moc..

Víš... mrzí mě, že nemohu všem lidem vyhovět.. O to více mě mrzí, že je nemohu učinit šťastnými a že některým akorát kazím náladu a ničím život..
Mrzí mě, že jsou na mě někteří naštvaní, protože jsem jim třeba ublížila, ale nezajímá je to, proč jsem to udělala zrovna tak.. Ono... Když tě někdo do něčeho tlačí, řekneš spoustu věcí.. A už se ti do toho ani nebude tolik chtít..

Já.. nevím, co se to se mnou pořád dějě.. Asi je to vším tím novým kolem mě, ale přijdu si zase tak nějak sama... i když travím celkem dost času ve společnosti.. (tedy alespoň podle mě..) A mám i fajn kluka.. (Konečně zase někdo, s kým se cítím opravdu fajn..) Jen prostě... Nikoho nechci zatěžovat svými problémy.. Tolik změn.. Všichni ti lidé, které jsem ještě před pár měsíci vídala ve škole jsou najednou tak nějak... jiní..

Chápu, že mnoho z nás čekalo na nové školy, kde mohou konečně začít s novým štítem, ale...
Všechno je to tak divné...
A já jsem zase nějaká moc citlivá..
A nikdo si neuvědomuje, že tím nátlakem co na mě působí, mi akorát ubližuje..