Stále bych si něco přála.. třeba být lepší člověk

Sedí u notebooku... Spíše se tedy válí v posteli.. Přepadá jí bolest hlavy... Možná z těch prášků, které musí brát... A přemýšlí... Přemýšlí nad tím, co by mohla konečně dát zase dohromady.. Nějakých těch pár slov..

Začínám mít všeho dost. Opravdu. Ani nevím, u čeho začít. Posední dva týdny obzvlášť. Nejprve chytnu zánět močáku kvůli podchlazení. Chvilku na to mě začnou bolet i ledviny, ty přestanou a další den si málem uříznu prst při škrábání brambor. Nejsem já šikovná? Ale byla to podívaná na tu krev.
Krev mám ráda..
Kupodivu mě..
uklidňuje..
Taková krásná rudá barva..
Krásnější červenou neznám..



Nicméně toho bylo málo a další den se moje ledviny rozhodly, že budou zase bolet. (Myslela jsem, že jsem je prodala, aby bylo na chleba, ale nakonec asi ne... to bude ta skleróza..)
Hned den na to, kdy jsem šla ze školy po té,co se dopsaly testy, jsem si udělala hranolky z batátů (moc dobré, když to posolíš a popepříš... a dáš si to s kečupem.. je to.. jako jíst krvavé prstíky..) No.. Aby toho nebylo málo, tak jsem musela spadnout ze schodů. Samozřejmě jsem v každé ruce něco držela. Nevím, jestli mám být ráda, že jsem živá a vyvázla jsem jen s pohmožděným chodidlem, nebo brečet, že jsem stále tady.. (asi spíš to druhé, to mi jde lépe..) Stejně jsem musela do školy kvůli absenci. Zase mě začly bolet více ledviny, do toho záda a noha ze schodů, fakt si to "užívám".
Mám ráda bolest.
Ale ne, když musím přemýšlet nad důležitými věcmi a ona mě nutí myslet na ní...



Přestala jsem se bavit s jedním kamarádem...
mrzí mě to...
záleželo mi na něm..
ale nebyla to jen má chyba..
i když mohu za spoustu věcí..
Ale zpět to nechci..
myslím, že jsem byla dost dlouho boxovacím pytlem...

Začali mě na ulici oslovovat lidé a i když vypadám, že je vše v pořádku, tak... opravdu není... Proč neosloví někoho jiného? Né, že by byli vždy špatní, ale já jsem prostě špatná...
Vždy se mnou bylo vše špatně...
Vždy jsem udělala vše špatně...
Proč jsem na těch schodech neumřela?

Zjistila jsem, že paní F. bude nahrazovat nějaký doktor. Snad mi pomůže tentokrát on.. Třeba mě bude chápat a nebudu se bát říkat pravdu. Teď už se fakt musím otevřít, ale prostě.. já chci, ale nechci..
Bojím se...

Bojím se tolika věcí...
Bojím se lidí...
Paní F. mi "narozlučku" předepsala další prášky.. Nové... Jmenují se Lyrica (ještě čekám na epiku) a je to něco, co používají i epileptici....Teď se mohu plně přidat k těm, co potkávám v buse nebo ve vlaku.... nevím, proč já musím jezdit vždy s takovými lidmi.. Vždy hrozně čumí... Ale oni zírají na mě... vyloženě na mě... a jsou to pořád ti stejní.. Modré vlasy už nemám, tak co sakra chtějí?
Vycítili, že jsem.. jiná?.... divná?...
Jidáši... jestli to ví oni, tak to ví všichni... a já nechci, ať to ví všichni... Doufám, že to neví...
No.. léky v každém případě stále nepůsobí, uvidíme, co přinese další měsíc..

Stav se mi taky nějak rapidně nezlepšuje. Spíš bych řekla, že je to jen horší. Dokonce tak, že už to sem prostě ani nemám sílu psát...
Když máš větší a větší pocit, že tě všechny ty oči sledují.. a ty nevíš proč.. a začneš si říkat.... že to prostě musí vědět... že je s tebou něco zle... že jsi divná a pohrdají tebou..
Někdy vidím věci... které tam prostě nejsou.... nebo slyším věci, co též nedávají smysl...

Víc se biju... mlátím se do hlavy.. a tak, když si přijdu prostě.. blbá... nebo, abych se potrestala... abych si konečně něco zapamatovala... přijde mi, že si nic jiného nezasloužím...
(Nemluvě ještě o té borelióze, kterou mám.... a jsem z ní dost unavená... a taky způsobuje bolesti...)
Párkrát se mi stalo, že jsem si od půlky dne začala pamatovat jiný den.... potom jsem zjistila... že to tak není... že mezi tím... byl ještě tak den.. někdy i 4... a já si vůbec nepamatuji, že se to událo...

Proč se cítím pořád tak sama?