Chtěla bych tenhle příspěvek věnovat jedné osobě, která pro mě byla dlouho ohromnou podporou, kterou jsem dlouho milovala a bez které bych se asi ze všech těch sraček nevyhrabala. Je možné, že to nikdy číst nebude. Dost možná ani nemá adresu na tento blog. Ale stejně mám potřebu to nějak vypsat.
Je dobře, že jsi se se mnou přestal bavit. Jednou jsem ti zalhala a neřekla, co se opravdu stalo. Jestli si pamatuješ, jak jsem byla s V na pivu, protože se mi chtěl nějak omluvit a přišla jsem domu pozdě večer. Něco se mezi námi semlelo. Nebyl to vyloženě sex, byla jsem opilá, celý večer na mě něco zkoušel, ale zároveň říkal, že nic nemůže, protože má holku a já prostě byla pitomá a pořád zakoukaná. V průběhu toho mi řekl, že to chce mezi námi tímhle uzavřít (dobře mi tak). Domu jsem šla rychle s brekem a nezvládala jsem na to myslet natož ti o tom říct a ještě se o tom hádat. Vím, měla jsem si to vyžrat, ale zbaběle jsem to neudělala a do teď si to vyčítám a pořád na to myslím. Nezvládala jsem na to myslet asi dva týdny (pravděpodobně déle) a snažila se dělat, že se nic takového nestalo. Ne kvůli tobě, ale kvůli sobě. A pak už jsem nedokázala přijít a říct, že jsem ti zalhala. I když jsem to prostě udělat měla. Omlouvám se.
Ptal ses mě, proč jsem se nezačala snažit, když jsme byly spolu a proč se snažím teď s někým jiným. Nevím, čím to bylo přesně a myslím si, že v tu chvíli jsem to zvladala nejlépe jak mi to šlo (i když to bylo velký špatný), ale určitou roli hrál i můj věk, protože jsme spolu začaly, když jsem byla mladá a nějak jsem se musela dobrat k tomu, jak to mám teď. Dost možná budeš mít pravdu v tom, že mi to tak nevydrží. Taky velkou roli hraje to, že teď moc nezvládám komunikaci s lidmi. Není to vůči tobě fér a nezasloužil sis to. Vím, že bylo dost chyb, které byly i z mé strany a že byly chvíle, kdy jsem se prostě zachovala jako píča. Taky je fakt, že jsem se prostě kolikrát zachovala jako sobec a nebylo to vůči tobě hezké. Opravdu mě to mrzí a vyčítám si to do teď. Nečekám odpuštění a ani ho nechci. Nečekám ani to, že se se mnou budeš bavit. Už jen kvůli tomu, co jsem provedla si myslím, že to není dobrý nápad se se mnou bavit. Jen mi přišlo, že si zasloužíš vědět pravdu a já si zasloužím to, abys mě nenáviděl. A hlavně si zasloužíš omluvu za všechno, co jsem posrala a trápení, která jsem ti způsobila. A taky poděkování za to, že jsi mi pomohl a měl se mnou takové nervy i když jsem si to nezasloužila.
Omlouvám se a děkuju..
Vzhledem k tomu, že jsem velice produktivní člověk, dnešní den jsem téměř celý prospala. V pět hodin jsem se probudila a dopadlo na mě to, že nemám co dělat a aby se neřeklo, vytahlajsem svého přítele do kina. Přemlouvání mi trvalo asi hodinu a prolila jsem i své slzy, protože mě přítel lechtal na mém majestátním zadku. Já jsem obrovský fanda animovaných filmů a když jsem zjistila, že dávají asi tak po čtrnácti letech Incredibles 2, moje dětské já se probudilo a prostě to muselo vidět za každou cenu. Tak jsme se s přítelem vydali na dobrodružnou cestu autem na Chodov. Samozřejmě nesmělo chybět jeho stěžování si na to, že nezaparkuje před bytem a budeme to muset objíždět jako tupci, abychom našli nějaké vhodné parkovací místo. Pražský život je prostě nádhera.
Jak jistě víš, moje zimní prázdniny byly prodloužené o pobyt v ozdravném zařízení aneb Dobrodružství z psychyatrické léčebny, cesta tam a zase zpátky. Zde jsem potkala spoustu fajn lidí. Až na jednoho, co na mě při pacientském klubu řval, že jsem malá píča a co si taková čubka jako já vůbec dovoluje. Je starší a já bych k němu měla mít úctu. To jsem se mu byla omluvit, že jsem na ně zakřičela, ať drží hubu, protože jsem nezvládala, jak tam mluvil s mojí léčbnovou kamarádkou. A ano.. řekla jsem to oboum.. Ne jenom jemu. Ale nepotřebuji poslouchat věci, jaké jsem slyšela. To byla naštěstí Vikina ještě v mé hlavě. Takže jsem byla schopná se bránit.. věděla jsem, že když to nepůjde, bude tu ona, co to za mě převezme v nejhorším, abych se nerozbrečela. Nu.. Teď tu není a já reaguji strašně přehnaně. Na úplné hlouposti. Nejhorší je, že sama nevím, jak budu reagovat. Chvilku jsem přehnaně apaticka, pak moc empatická a pak mě přemáhá zuřivost.
